Woodo: Prázdniny a přátelství poskládané ze dřeva

Usazuji na správné místo dřevěnou postavičku a ta vzápětí ožije a začne si pobrukovat do hudby, jako by celou dobu čekala jen na mě. Právě takové drobnosti mě na Woodo baví nejvíc, protože i obyčejné přesouvání předmětů mění v radost z toho, jak se přede mnou postupně zabydluje dřevěný svět. Do odpočinkové hry od Tiny Monks Tales, kterou vydává Daedalic, jsem nakoukl už na Gamescomu a byl jsem nadšený. Dokázala mě ale plná verze bavit až do konce?

Recenzovaná verze: XSX

Jednotlivými scénami vás provází Foxy, městská liška trávící léto na venkově, kde se spřátelí se strýcem, žabákem Benem. Základní herní smyčka je jednoduchá: před sebou máte dřevěné dioráma a vedle něj nabídku předmětů, které postupně zasazujete do připravené scény. Otáčíte si ji, přibližujete detaily a pátráte po místě, kam zrovna patří vybraný kousek. Správně položené dílky ožívají barvou a pohybem. Žánrově je Woodo lehká puzzle hra s hledáním skrytých předmětů ve stylu hidden object. Hlavní práci odvádí prosté pozorování. Obvykle hledáte správný úhel a odpovídající tvar, nad složitým logickým řešením tu nikdy dlouho sedět nebudete.

O stereotypu se ale mluvit nedá, protože autoři základní princip obměňují skoro v každé úrovni. Jednou postupně vybalujete věci z krabice a skládání má lineární pořadí, jindy do něj vstoupí potopa, tma nebo nápad se zrcadlením, který mě bavil obzvlášť. Líbila se mi také menší dioramata ukrytá uvnitř těch větších. Základ zůstává srozumitelný, ale díky těmhle obměnám jsem měl chuť pokračovat dál.

Někde kolem poloviny jsem sice zaznamenal menší ztrátu tempa, jenže další várka nových nápadů mě zase rychle vtáhla zpátky. Ani opakované umisťování podobných drobných dílků mi samo o sobě nevadilo. Občas nějaký předmět v prostředí trochu zanikne, což jsem většinou bral jako přirozenou součást hledání. Noční scény i práci s obrysy jsem jak na monitoru, tak na televizi zvládal bez problémů.

Woodo především nechává dost prostoru k tomu, abyste si našli vlastní tempo. Sílu magnetismu, který dílek přitahuje na správné místo, můžete upravit a už výchozí nastavení mi vyhovovalo. Stejně dobře na mě působily možnosti nápovědy, která je dobrovolná a umí pomoct citlivě. Od jistého bodu hry se navíc může zapojit i Foxy, která sama položí další dílek. Ukazatel postupu vám přitom dává představu, kolik ze scény už máte hotovo. Nápovědu jsem používal jen občas, když jsem se nechtěl trápit s jednou drobností, a byl jsem rád, že je vždy po ruce.

Ani s vypnutou asistencí a slabším magnetismem se ale ze skládání nestala velká výzva. Rád si nechám pomoct při hledání posledního předmětu, přesto mi občas chyběla hádanka, nad kterou bych se opravdu zamyslel.

Vizuální stránka je výborná a právě díky ní mě bavilo zůstávat u dioramat i déle. Dřevěné modely, barvy a práce s hloubkou ostrosti podporují dojem skutečné miniaturní hračky, kterou si prohlížíte zblízka. Na objekty se navíc dá poklepávat a sledovat jejich reakce, přičemž zvuky a vibrace dodávají manipulaci příjemnou odezvu. Interakce tu mají své kouzlo i ve chvíli, kdy zrovna nepomáhají dokončit úroveň. Vše píská, řinčí, cinká, kváká, skřípe, vrže, praská, rachotí, hučí, tiká a piští.

Hudba poskytuje chytlavý podkres, který k pohodové letní atmosféře přesně sedí. Zvlášť mě potěšilo její propojení s postavami, jež si některé části pobrukují nebo dozpívávají. Když se takhle zapojí zrovna někdo, koho jste právě sestavili, jeho oživení se projeví i v tom, co slyšíte. Tyhle drobné příspěvky obyvatel dioramat k hlavní melodii mi z hraní utkvěly snad nejvíc a když se to stalo poprvé, docela jsem užasl.

Vyprávění Foxy přirozeně doprovází skládání a nijak mě nerušilo. Příběh je předvídatelný, ale přesto mě dojal a Bena i další postavy jsem si oblíbil. Příjemné je i to, jak hra přistupuje k technologiím a životu venku, aniž by sklouzávala k otravnému poučování. Funguje hlavně díky vztahu postav a způsobu, jakým vás jejich společnými chvílemi provází. Vedlejší příběhy obyvatel vesnice přístupné z mapy mi přišly milé, jejich oddělení od dioramat je ale znát. Radši bych je objevoval přímo při skládání. Takhle se dají deníkové záznamy snadno přehlédnout nebo prostě přeskočit, což je škoda.

Největší výhradu mám k ovládání, konkrétně k těžkopádnému zoomu na gamepadu. Citlivost jsem si potřeboval upravit a oproti myši z gamescomového dema mi práce s přiblíženými částmi připadala méně pohodlná. Bohužel právě prohlížení detailů tvoří podstatnou část hry, takže na podobné nepohodlí narážíte při činnosti, kterou děláte neustále.

K tomu se přidávají problémy s kamerou při nápovědě. Ta mě občas navedla tak nešťastně, že pohled skončil ve zdi. V jednom případě zlobilo také přemístění přes okno. Podobné přesuny zbytečně narušují plynulost skládání a patří mezi věci, které by si zasloužily doladit. Jednou mi hra také spadla, naštěstí se po opětovném spuštění načetla přesně tam, kde skončila, takže jsem o žádný postup nepřišel.

Úrovní je tu celkem dvanáct a šest hodin, které jsem u nich pohodovým tempem strávil, mi nepřipadalo málo, i když pár dalších dioramat bych si rád poskládal. K některým hotovým scénám se možná s odstupem vrátím, spíš ale kvůli samotné atmosféře než achievementům nebo očekávání, že by skládání podruhé dopadlo jinak. Kdyby v budoucnu přibylo DLC s dalšími úrovněmi, určitě po něm sáhnu.

Verdikt

Woodo si mě získalo krásným zpracováním, drobnými interakcemi a nápady, které jednoduché skládání průběžně oživují. Vyprávění dokázalo zapůsobit i přes svou předvídatelnost a vstřícná nápověda mi dovolila hrát vlastním tempem. Výsledný dojem tak sráží především občas zlobící kamera, těžkopádný zoom na konzoli a nízká náročnost hádanek. Přesto ve mně po dohrání zůstala touha strávit ještě trochu času ve světě, kde všechno dává smysl, jednotlivé dílky do sebe zapadají a na přátele i drobné radosti každodenního života je vždycky čas.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Daedalic Entertainment