Fishbowl – recenze dojemné hry o vyrovnání se sebou samým

Stereotyp ve hrách je něco, s čím se nechce setkat žádný hráč. Není nic horšího než když se zajímavá formulka rychle zacyklí a nastoupí frustrace. V osobním životě je ale stereotyp pro mnohé z nás rutina, na kterou jsme si zvykli a se kterou žijeme. Často do něj patří úplně základní návyky. Jenže i ty mohou být pro některé lidi velkým problémem. To, co pro někoho působí jako jednoduchá automatika, ať už jde o ranní hygienu nebo udržování pořádku, může být pro jiného sáhodlouhý boj, který ne každý den dokáže vyhrát. A právě tímto se zabývá Fishbowl, slice of life adventura odehrávající se v období pandemie, která mnohé z nás nechala uvězněné doma. Nutila nás vypořádat se se svými démony, nebo pro některé i s nezvykem zůstat zavření v bytě. Jestli se tohle téma povedlo vkusně a funkčně převést do hry, si povíme níže.

Recenzovaná verze: PC

Hned zkraje řeknu, že v ústředním tématu, které si ještě více přiblížíme, jsem se viděl. Sám jsem člověk, který trpí několika psychickými poruchami. Některé úkony, které jsou pro většinu lidí běžné, pro mě jednoduché nejsou a snaha mít vše v pořádku je občas nadlidský výkon. Proto opravdu cením, co se tady tvůrci snaží říct a jak tenhle boj s každodenními věcmi reflektují z pohledu dvacetjednaleté Alo.

Ta se přestěhovala do velkého města od své maminky nedlouho poté, co jí zemřela milovaná babička, na kterou hlavní hrdinka s láskou vzpomíná. Bohužel se přes tuhle ztrátu nedokázala přenést a neprávem se za ni viní. Její myšlenky a mozek jí zkrátka nedají oddechnout. Do toho navíc získala novou práci editorky ve společnosti spravující content jedné známé influencerky a musí se starat i o chod vlastní domácnosti v době „covidové“ pandemie, kdy jsou lidé nuceni zůstat zavření ve svých obydlích.

Aby toho nebylo málo, vyprosí si od mámy, aby jí zaslala všechny pozůstalosti po babičce, které zůstaly v krabicích. Právě ty jsou hlavním tématem celé hry. V průběhu příběhu se totiž budete s Alo prohrabávat bednami a vzpomínat na její dětství i dospívání s babičkou. Postupně zároveň odhalujete i zárodky psychické nepohody hlavní hrdinky.

Příběh je tak minimalistický a jde o typický slice of life. S Alo prožíváte celý měsíc, poznáváte její přátele i nové pracovní kolegy a sledujete jejich vývoj napříč hrou.

Musím říct, že paleta postav mi přišla různorodá a každá měla své problémy, cíle i osobnost. Až na jednu výjimku mě bavily všechny, i ty s minimem prostoru. Postavy, které ho dostaly víc, zase nabídly povedené charakterové oblouky, které jim v konečném důsledku dodaly hloubku. Je sice pravda, že mi přijde, že psychické problémy a celkové strasti, kterými si postavy prochází, jsou tu trochu zromantizované, ale vzhledem ke cozy stylizaci to vnímám jako autorský záměr. I tak by mi ale nevadilo ukázat o něco drsnější pravdu a to, že ne vždy se člověk dobrých výsledků dočká.

To je ale v rámci příběhu jediná větší výtka. Jinak mě osudy postav zajímaly po celou stopáž hry, která činí zhruba 9 až 11 hodin, podle toho, jak to budete hrát.

Hlavní náplní je starat se o sebe. Alo má nad sebou měřič, který ukazuje její psychické rozpoložení, a čím víc jí dokážete v životě nastolit rovnováhu, tím více pomyslně rozkvete do psychické pohody.

V praxi to funguje tak, že se pohybujete po bytě, ve kterém máte několik aktivních předmětů, od sprchy přes topinkovač, kávovar, kytky, lednici a různé další. Během dne si tak můžete zvolit, co vaše postava mimo příběhově dané aktivity bude dělat. Můžete si vyčistit zuby a dodržovat to pravidelně, napít se vody, najíst se, nebo po nahromadění prachu v pokoji zamést. Tyto činnosti přispívají k vaší duševní pohodě a zvyšují vám mentální zdraví. Podle něj pak můžete dělat i drobná rozhodnutí, která lehce ovlivní hru.

Strávíte celý večer scrollováním na sockách a ukazatel se sníží. Půjdete zalít kytky a výsledek bude opačný. Celý gameplay loop je tak schválně postavený na stereotypu a všednosti denních úkonů. Kvůli nutnosti být zavřený doma opakujete pořád ty samé věci, snažíte se u toho nezbláznit a ještě se dokopat k práci.

Den je rozdělen na ráno, odpoledne a večer. K tomu máte k dispozici deníček, ve kterém jsou aktivity zapsané a odškrtávají se vám, i když jejich splnění není nutné k postupu v příběhu. Líbilo se mi, jak hrdinka ráno vstane a vy s ní můžete jít udělat hygienu, dát si kafe, vyprat a tak dál. Skvěle to reflektuje někdy ubíjející spirálu dnů a to, jak těžké může být udržet čistotu v hlavě i v bytě.

Tohle navíc umocňují opakující se quick time eventy u každé aktivity, které spočívají v mačkání šipek nebo držení tlačítek. Právě tím hra ještě víc ukazuje, jak umí být i drobné úkony ubíjející.

Myšlenka je skvělá, a o to víc mě mrzí, že tvůrci možnost dělat tyhle aktivity příliš nelimitovali. Vy totiž můžete s hlavní postavou za jeden den udělat prakticky všechno. Uklidit, zalít kytky, nasnídat se, umýt se a nabuffovat si mentální zdraví. I když se mění denní čas, jakmile se dostanete k noci, máte neomezený čas a můžete v klidu stihnout téměř vše. Hra vás totiž sama nepošle spát.

Tím se podle mě podkopává samotná myšlenka hry. Jste schopní všechny denní náležitosti opakovaně „spláchnout“ za jeden den či noc, což působí proti tématu. Logičtější by mi přišlo, kdyby byl počet akcí omezený a vy za den zvládli jen určitý počet úkonů. Chápu, že jde o menší indie hru, ale přijde mi, že tímhle se koncept víc podkopává. Pochybuji, že člověk se špatným mentálním zdravím dokáže každý den zvládat všechny domácí práce, zvlášť když příběh zároveň říká, že toho hlavní hrdinka často není schopná. Tohle je asi největší výtka, kterou ke hře mám. Koncept je hezký, ale není úplně domyšlený.

Další nedílnou součástí hratelnosti je rozbalování beden po babičce. To je zpracované jako minihra, ve které musíte v krabici srovnat předměty tak, aby se vám uvolnil ten správný. Poté se vám odemknou nové aktivity, nebo se posune příběh dál.

A pak jsou tu pracovní povinnosti, které jsou také zpracované formou zábavné minihry. Musíte do správných řádků rychle zařazovat položky, které na vás „jezdí“. Ty znázorňují části editu, jako zvuk, video nebo obrázky. Jsou barevně rozlišené a čím víc trefujete správně, tím vyšší je rychlost. Je to jednoduché, a zároveň to pěkně podtrhuje stereotyp.

Ten je sice místy záměrný, ale někdy může být pravda v rámci gameplaye výraznější, protože hra má kolem 9 až 11 hodin. To už je znát a nebránil bych se lehkému zkrácení a větší údernosti. Přeci jen prostředí jedné lokace tak dlouhou stopáž místy úplně neutáhne. Tvůrci se to ale snaží různě maskovat. Pomáhají tomu videohovory s kolegy i telefonáty s kamarády, které probíhají jako facetime, a tam naplno oceníte nádherný vizuál.

Ten opravdu září hlavně u portrétů postav a roztomilých animací emocí. Samotný pixel art je minimalistický, ale funkční a mně se líbil. Cením i atmosféru počasí, kdy skrze okna vidíte poletovat listí nebo vločky, slyšíte déšť a je to jediné vizuální spojení se světem mimo byt. Přesto to dokáže navodit přesnou náladu. Celkově si hra i přes vážnější téma uchovává silné cozy kouzlo, k čemuž pomáhá i příjemná hudba. Jen dodám, že dabing ve hře chybí.

Ve výsledku jsem si i přes některé výtky Fishbowl užil a přeju tvůrcům, aby hra měla úspěch a dostala se mezi lidi, protože její message je silná, i když nejde tak do hloubky, jak by mohla. I tak je to za mě must play pro všechny fanoušky příběhových zážitků a já se těším na další projekt autorů.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti popagenda PR