Tvůrci z Tall Story Games už svou první komerční adventurou Lucy Dreaming ukázali talent pro cynický a špinavější britský humor s velkou porcí absurdity. Proto jsem netrpělivě vyhlížel jejich nejnovější počin. Heir of the Dog rozvíjí nápad z krátké adventury Hair of the Dog, která vznikla během AdventureX Jamu v roce 2020. Tentokrát nás čeká plnohodnotné dobrodružství ve viktoriánském Londýně, kde budeme řešit problém jako vystřižený z příběhu doktora Jekylla a pana Hyda. Samozřejmě s komickým zvratem a pořádnou dávkou originálních hádanek. Zajímalo mě hlavně, jestli si hra dokáže svou nápaditost udržet po celou poměrně dlouhou stopáž.
Recenzovaná verze: PC
Musím říct, že Heir of the Dog je pro mě po stránce hádanek snad nejvynalézavější adventurou, kterou jsem letos hrál. Už dlouho mě jejich řešení a vzájemné propojení tolik nepřekvapovaly. Ano, několik frustrujících momentů se tu najde, ale hravost, s jakou k nim tvůrci přistupují, je obdivuhodná. Navíc jde ruku v ruce s rozverným příběhem, který má k podobným výstřednostem ideální předpoklady.

Ten sleduje Cummerbunda Bandersnatche, poněkud přihlouplého londýnského floutka, který se vydává do laboratoře svého zmizelého strýce. Narazí tam na experimentální přípravek slibující příjemné zážitky a samozřejmě neodolá pokušení ho vyzkoušet. Místo očekávané zábavy se ale po setmění proměňuje v chlupatou potvoru. Ani pokus o nápravu nedopadne podle představ a jeho noční podobou se nakonec stane pes. Pátrání po strýci se tak brzy propojí se snahou získat zpět vlastní lidskost a zjistit, proč z londýnských ulic záhadně mizí další čtyřnožci.
Hlavní hrdina je obdařen naprosto fantastickým dabingem, který jeho vtipným poznámkám dodává patřičný britský punc. Ten ostatně prostupuje celou hrou. Jako ve většině komediálních adventur slouží příběh především k tomu, abyste se dostávali do absurdních situací. Na poměry žánru mi ale přijde povedený i sám o sobě. Záhada kolem mizejících psů, místního starosty a tajného spolku má čím zaujmout. Zvlášť když se sami každý večer měníte v psíka s cylindrem a celá záležitost se vás tak dost osobně dotýká.

Je fajn, že hlavní dějová linka baví a přivádí na scénu rozličné podivíny, kteří dotvářejí atmosféru města. Potkáte provozovatele cirkusu cvičených vší, podezřelého prodejce uzenin nebo uličníka toužícího uspět v soutěži Ragamuffin Idol nebo uličníka roku. To všechno v hávu černějšího britského humoru, který bych si místy dovolil přirovnat ke svým milovaným seriálům The League of Gentlemen a Psychoville. Hra se s tím příliš nepáře. Dokáže být drsnější, přihlouplá i řádně absurdní, což mi jako fanouškovi podobných druhů humoru velmi sedlo.
Dialogy jsou většinou dobře napsané a málokdy jsem měl tendenci je přeskakovat. Ani nabídka několika témat k rozhovoru mě obvykle neotravovala. Každou postavu jsem rád prokecával a podobně jsem přistupoval i k prozkoumávání prostředí. Zkoušel jsem klikat na různé předměty a kombinovat věci už jen proto, že hlavní hrdina občas utrousil nějakou povedenou hlášku. I neúspěšný pokus tak mohl stát za to.
Občas ale některé rozhovory dokázaly být úmorné. Hra pracuje s výrazně stylizovanou britskou angličtinou, slovními hříčkami a svérázným vyjadřováním jednotlivých postav. Když se k tomu přidá příliš dlouhá promluva, začne tempo trochu drhnout. U jednoho z uličníků se mi těchto momentů sešlo víc a jeho povídání mě už místy unavovalo. Některé vtipy se navíc ztratily v záplavě textu, takže jejich pointa nebyla tak úderná, jak mohla být. Naštěstí šlo spíše o výjimky. Po většinu zhruba patnáctihodinového hraní jsem se bavil, k čemuž výrazně přispíval dabing, který dokázal řadu fórků ještě pozvednout.

Stejně velkou pochvalu si zaslouží samotné hádanky. Jejich důležitou součástí je přepínání mezi dnem a nocí pomocí kapesních hodinek. S denní dobou se mění vaše podoba, dostupnost některých postav i možnosti průchodu jednotlivými lokacemi. Přes den jednáte s lidmi, zatímco v noci můžete využít schopnosti svého zvířecího já. Někam se jako pes protáhnete snáz, jinde vás naopak proměna omezí. Do toho se mění samotné prostředí, takže cesta, která byla předtím přístupná, může být najednou zavřená.
Psí podoba navíc přináší čich. V nabídce akcí nahrazuje možnost mluvit a umožňuje očichávat předměty i postavy. Získáváte tím další informace a občas také užitečné stopy. Očichávání slouží i k navazování kontaktu s ostatními psy, se kterými si jako člověk příliš nepopovídáte. Při řešení proto často potřebujete propojit poznatky a možnosti obou podob.
Nebudu lhát, právě tohoto systému jsem se zpočátku bál nejvíc. Měl jsem obavu, že k už tak náročnějším hádankám přidá další vrstvu frustrace. Naštěstí mi střídání dne a noci orientaci výrazně nekomplikovalo. Dostupných lokací není příliš a jednotlivé obrazovky nejsou přeplněné aktivními místy. Vyvodit, kde byste mohli něco podniknout, tak většinou není příliš matoucí.

To ovšem neznamená, že o záseky není nouze. Hádanky dokážou být zapeklité, ale zpravidla nestojí na nesmyslných kombinacích předmětů, jejichž logiku chápe jen autor. Často jasně víte, čeho potřebujete dosáhnout, jen cesta k výsledku bývá trnitější. Některá řešení navíc vyžadují propojit informace a předměty z několika různých míst. Nestačí se tedy rozhlédnout po bezprostředním okolí a očekávat, že tam najdete všechno potřebné.
Jejich nápaditost ale musím pochválit. Třeba když potřebujete zašít poškozený balon a na pomoc si vezmete cvičené vši. Nejprve si nastudujete jednotlivé druhy stehů. Potom v jejich příbytku ze sirkové krabičky rozmístíte miniaturní překážky tak, aby se vši naučily odpovídající pohyb. Prostřednictvím malé překážkové dráhy jim vlastně určujete, jak mají šít. Právě takové propojení absurdního nápadu s konkrétním úkolem mě tu bavilo nejvíc.
Jindy si musíte dobře prohlédnout starostovu kočku, všimnout si, co má na sobě a co má ráda, a získané poznatky využít u sejfu. Nebo se ocitnete nazí před okny okolních domů. Posouváte prádelní šňůru, sundáváte z ní oblečení a zase ho zavěšujete tak, aby zakrývalo výhled zvědavým obyvatelům. Teprve potom se můžete přesunout, aniž by vás někdo viděl v celé kráse. U toho jsem málem umřel smíchy.

Tvůrci mají nápadů opravdu hodně, i když ne každý typ puzzlu musí sednout každému. Mně například méně vyhovovalo počítání a přepočítávání měrných jednotek. Dovtípit se řešení samozřejmě dá, ale nebudu lhát, párkrát jsem do návodu nakoukl. Zkrátka mi nějaká hádanka nesedlo.
Právě u některých puzzlů se můžete zaseknout, pokud vám požadovaný způsob uvažování nesedne a potřebný postup vás nenapadne. Díky bohu je ale nabídka dostatečně různorodá a hra stejný princip zbytečně neopakuje pořád dokola. Je také fér dodat, že aktualizace ze 17. listopadu upravila test potřebný k získání práce v psím útulku. Omezila jeho matoucí prvky a po splnění určitých podmínek umožňuje tuto konkrétní zkoušku i přeskočit.

Více než samotná obtížnost mě někdy frustrovalo pořadí, v jakém hra vyžaduje jednotlivé kroky. Několikrát jsem měl pocit, že jsem narazil na chybu znemožňující další postup. Podle mě jsem splnil všechno potřebné, jenže jsem s jednou postavou zapomněl prohodit určitou větu. Kvůli tomu mi jiná nechtěla předat požadovaný předmět. Přitom mi připadalo, že kdyby mi ho dala rovnou, ničemu by to neublížilo. K původnímu rozhovoru bych se stejně musel vrátit při dalším řešení.
Podobných chvil tu bylo několik. Nasměrování mi nepřišlo vždy úplně zřejmé a stačilo přehlédnout drobnost, abych zbytečně bloudil po známých lokacích. Doporučuji proto všechny postavy průběžně prokecávat a prostředí důkladně prozkoumávat. Můžete si tím ušetřit některá trápení, která s vymýšlením samotného řešení příliš nesouvisejí.

Když už se zaseknete, nečekejte klasický systém nápovědy, který by vás postupně dovedl k odpovědi. Pomáhá hlavně přehled úkolů, v němž vidíte, co ještě potřebujete splnit a co už máte za sebou. Připomene vám tedy vaše cíle, ale konkrétní postup musíte vymyslet sami. Nechybí ani zvýrazňování důležitých aktivních míst, které usnadňuje prozkoumávání obrazovek.
Obtížností bych Heir of the Dog zařadil někam do středu, přesto ho doporučuji spíše hráčům, kteří už s adventurami mají nějakou zkušenost. Začátečníky tím ale nechci zastrašit. Pokud hledáte zábavné dobrodružství, které vám příjemně potrápí mozkové závity, jde letos o jednoho z nejlepších kandidátů.
Dobře se mi navíc hrálo na Steam Decku. Můžete si nastavit rychlost kurzoru a jeho pohyb pomocí analogové páčky mi připadal pohodlný. Ani klasický adventurní panel s volbami pro prohlížení, braní a používání předmětů nepředstavoval problém. Mezi jednotlivými akcemi jsem šikovně přepínal horními tlačítky, takže mě ovládání zbytečně nezdržovalo.

Atmosféru pak dotváří velmi povedený pixel art. Výborně podtrhuje špinavé a zaneřáděné londýnské ulice i výstřední, někdy až nevábné postavičky, které je obývají. K celkovému vyznění se hodí také soundtrack, jenž příjemně doplňuje dobové prostředí a jeho komickou nadsázku.
Heir of the Dog je velmi povedená adventura oplývající pořádnou dávkou špinavějšího britského humoru a salvou hravých hádanek. Některé dialogy by snesly zkrácení a občasné záseky kvůli přehlédnuté replice dokážou potrápit. Vynalézavost jednotlivých úkolů, výborný dabing a svérázné postavy mi to ale bohatě vynahradily. Pro milovníky žánru jde o jeden z hlavních tahounů letošního roku na poli komediálních adventur.
Za recenzní kopii děkujeme společnosti Tall Story Games
+ Klady
- Vynalézavé a různorodé hádanky.
- Propojení proměn se střídáním dne a noci.
- Černější britský humor a výstřední postavy.
- Výborný dabing, který podporuje vyznění vtipů.
- Povedený pixel art a hudba.
- - Pohodlné ovládání na Steam Decku.
- Zápory
- Některé zbytečně dlouhé dialogy oslabují tempo i pointy vtipů.
- Občas nejasné podmínky dalšího postupu, zejména nutnost vyčerpat konkrétní rozhovory.
- - Některé logické úlohy mohou být frustrující.