RECENZE: INDUSTRIA 2 – Ambiciózní severské sci-fi, kterému podkopává nohy vlastní technika

Německé studio Bleakmill se po pěti letech vrací se svým atmosférickým sci-fi. Druhý díl střílečky Industria sliboval dospělejší zážitek, přechod na Unreal Engine 5 a mnohem hlubší příběh. Výsledkem je intenzivní, melancholická jednohubka, která fanouškům sérií Half-Life nebo BioShock rozbuší srdce, ale kvůli svému současnému technickému stavu jim zároveň zvedne krevní tlak.

Recenzovaná verze: PC

Návrat do izolace a boj s umělou inteligencí

Příběh hry přímo navazuje na konec prvního dílu. Hlavní hrdinka Nora zůstává uvězněná v cizí, opuštěné dimenzi. Její jedinou nadějí na návrat do Východního Berlína roku 1989 je oprava obřího, komplexního stroje. Plány jí však od samého počátku drsně kříží všudypřítomná, nepřátelská umělá inteligence ATLAS, která pohltila celou tamní krajinu.

Scénář sází na komorní, až intimní vyprávění, kde prim hraje osamělost a takzvaný environmentální storytelling – tedy odkrývání historie světa skrze detaily v prostředí. Přestože dialogů není mnoho, dynamika mezi postavami dodává hře potřebné emoce. Na rozdíl od jedničky, kde Nora komunikovala převážně přes rádio, se zde na scéně objevují i fyzické postavy, což posouvá vyprávění na novou úroveň.

Atmosféra, ze které mrazí, a skvělý survival

Nejsilnější stránkou hry je bezpochyby její audiovizuální zpracování a dechberoucí design světa. Vývojáři geniálně zkombinovali těžkopádnou brutalistní industriální architekturu s divokou, chladnou severskou přírodou. Přechod na Unreal Engine 5 hře nesmírně pomohl. Plně dynamické nasvícení Lumen vytváří momenty, u kterých budete mačkat klávesu pro screenshot. Temné, klaustrofobické chodby se plynule střídají s monumentálními venkovními výhledy na skály a rezavějící komplexy. Skvělý zvukový design a minimalistický, melancholický soundtrack pocit izolace ještě umocňují.

Hratelnost se oproti přímočařejší jedničce výrazně posunula směrem k survival hororům. Zapomeňte na zběsilou akci typu Doom. Industria 2 vyžaduje pomalejší postup, neustálé šetření municí a pečlivou správu inventáře, který jako by z oka vypadl moderním dílům Resident Evil. Zbraní sice není mnoho, ale každá z nich působí patřičně masivně a má reálný zpětný ráz. Možnost sbírat součástky a následně si vylepšovat vybavení u pracovních stolů dává průzkumu okolních trosek jasný smysl a motivaci. Hra vás nutí prohledávat každý kout, což skvěle funguje v kombinaci s lineárním, ale chytře navrženým designem úrovní.

Taktický postup v tichosti a hluk jako nepřítel

Významnou novinkou v hratelnosti je mechanika plížení a využívání prostředí ve váš prospěch. Hra už není jen o bezhlavém mačkání spouště, ale nutí vás přemýšlet nad každým krokem. Robotičtí nepřátelé totiž velmi citlivě reagují na zvuk. Vývojáři do hry zakomponovali možnost odlákat pozornost patrolujících strojů například hozením prázdné plechovky nebo lahve, což vám často zachrání drahocenné náboje.

Prostředí navíc obsahuje řadu interaktivních prvků – můžete odjišťovat pasti, shazovat na nepřátele těžké předměty nebo využívat úzké šachty k obcházení nebezpečných zón. Tento taktický rozměr hře nesmírně svědčí, protože neustále balancujete na hraně rizika. Každá nepovedená konfrontace vás stojí zdroje, které vám budou v pozdějších fázích hry kriticky chybět, což udržuje napětí na maximu i během klidnějších pasáží.

Environmentální hádanky a mechanika fyziky

Mimo samotné plížení a boj hratelnost výrazně oživují prostorové rébusy, které dávají vzpomenout na ty nejlepší momenty ze sérií Half-Life nebo Portal. Vývojáři skvěle využívají fyzikální engine, takže manipulace s okolními objekty hraje klíčovou roli v postupu dál. Často se ocitnete v situaci, kdy musíte zatížit plošinu bednami, abyste vyvážili most, propojit elektrické obvody pomocí těžkých kabelů rozházených po podlaze, nebo najít skrytý ventil k vypuštění toxické páry. Tyto hádanky nejsou frustrující ani přehnaně složité, ale jsou organicky vpletené do samotné architektury herního světa. Nutí hráče aktivně vnímat prostor kolem sebe a přirozeně tak zpomalují zběsilé tempo, což perfektně podtrhuje celkovou atmosféru izolace.

Lineární tempo a gradace herního zážitku

Struktura kampaně sází na silně lineární design, což s sebou přináší jak výhody, tak i určité nevýhody. Vývojáři díky tomu mají absolutní kontrolu nad dávkováním napětí a filmových momentů. Příběh nikde zbytečně nezpomaluje a neustále vás žene kupředu skrz precizně navržené koridory. Na druhou stranu tato striktní linearita znamená, že hra nenabízí téměř žádnou znovuhratelnost. Jakmile jednou prozkoumáte všechny odbočky a najdete skryté zásoby součástek, další průchod vám už nemá co nového nabídnout. Pro hráče, kteří preferují otevřenější světy s možností volby, může být tento přístup příliš omezující. Kdo však hledá sevřený, filmově střižený zážitek bez zbytečné vaty a nekonečného chození od ničeho k ničemu, bude s tímto přímočarým tempem velmi spokojen.

Daň za technologický pokrok a rozbité skripty

Kde hra exceluje v atmosféře, tam bohužel tvrdě naráží v technickém provedení. Přechod na nejnovější engine si vybral krutou daň v podobě mizerné optimalizace. I na silných herních sestavách hra trpí drastickými propady snímků za sekundu a nepříjemným zasekáváním textur. Technické problémy se však neomezují jen na grafiku, ale drtivým způsobem se propisují i do hratelnosti. Umělá inteligence robotických nepřátel je často zcela tupá, nebo naopak reaguje absurdně přecitlivěle přes celé mapy.

Největším kamenem úrazu jsou ale rozbité skripty. Hra sice dokáže vytvořit skvělé filmové momenty, ale stačí málo a celá iluze se zhroutí. Během mého hraní se hned na začátku hry vtipně, ale fatálně porouchala nová klíčová postava Marlene. Marlene zničehonic zcela zapomněla používat nohy. Místo chůze se prostředím pohybovala výhradně pomocí podivného "teleportování" z místa na místo, což v jinak vážné a atmosférické scéně působilo vysoce komicky. Korunu tomu hra nasadila o chvíli později, kdy se kvůli tomuto glitchi nespustil klíčový skript pro otevření dalších dveří. Výsledkem byl kompletní softlock a nezbylo nic jiného než restartovat celou hru a doufat, že napodruhé Marlene do cíle dojde po svých. Vzhledem k tomu, že kampaň zabere pouhých 4 až 6 hodin, dokážou tyto závažné chyby a nutnost opakování pasáží krátký a intenzivní zážitek zbytečně znechutit.

Industria 2 je nesmírně sympatický nezávislý projekt. Ukazuje, že i malé studio dokáže vytvořit svět, který se svou hloubkou a estetikou může měřit s herními legendami. Dokonale chápe, proč lidé milovali Half-Life – dává vám pocit, že jste uprostřed obrovského, tajemného dobrodružství. Všechno to skvělé ale momentálně pohřbívá technická nedodělanost. Pokud vám nevadí občasný restart, tolerujete technické bugy a hledáte atmosférickou příběhovou střílečku na dva večery, nákupem neprohloupíte.