The Mound: Omen of Cthulhu: Recenze slibného hororu utopeného ve stereotypu

Když jsem zjistil, že na The Mound: Omen of Cthulhu pracuje studio ACE Team, známé svéráznými tituly, jako jsou Zeno Clash či Rock of Ages, měl jsem jistou naději. Navíc spojení jeho osobitých nápadů s lovecraftovským mýtem znělo slibně, přestože se mělo jednat o kooperační extraction horor.

Od vydání už ale uplynula nějaká doba a já s recenzí pořád otálel. Čekal jsem totiž na nějaký spásný update, který by mé dojmy ze hry vylepšil. V době psaní recenze se však stále jedná o velmi průměrnou záležitost, která vás omrzí ještě dříve, než řeknete pětkrát za sebou Cthulhu.

Recenzovaná verze: PC

Na první pohled přitom hra působí dobře a její námět je poměrně atraktivní. Sami nebo až ve čtyřech hráčích se jako členové výpravy španělských průzkumníků ze šestnáctého století vydáte do prokleté jihoamerické džungle, která postupně vysává vaši příčetnost. Vaším úkolem je získávat zásoby a poklady silně spjaté s podivným božstvem.

Během průzkumu ostrova navíc zažíváte zvláštní halucinace a situace, které vám postupně začnou nahlodávat důvěru vůči vlastním parťákům. Na papíře zní celý koncept zajímavě, jeho provedení je ale bohužel velmi průměrné.

Než rozeberu samotnou hratelnost, ještě zmíním, že příběh je vyprávěný prostřednictvím tutoriálového prologu a logbooků, které během svých cest nacházíte. Nejedná se o nic zásadního, spíše o milý doplněk loru. Když ho přeskočíte, o mnoho nepřijdete. Je to spíš vata, protože nejdůležitější je tu samotná hratelnost.

Na začátku se ocitnete na lodi, odkud plánujete svůj další krok. Společně s partou si můžete vybrat z nabídky zbraní a zásob. K dispozici jsou pušky, pistole, chladné zbraně, léčivé obvazy, soli určené ke vzkříšení mrtvých a další užitečné předměty.

Nabídka se mi zdála po každé misi náhodně vylosovaná a poměrně omezená. Je proto potřeba rozdělit si zbraně a zásoby tak, aby každý něco měl a dokázal se ubránit. Chladné zbraně se mohou časem rozpadnout a pokud vám dojdou náboje bez dalších v zásobě, máte po ptákách. Musíte tak šetřit municí a zároveň se některým konfliktům raději vyhýbat.

Jednotlivé zbraně si můžete za tokeny vylepšovat nebo si dokoupit pomocné předměty. Příkladem je medailon, který vás bude na ostrově navádět k pokladům. Jakmile jste zásobeni, nastává čas vybrat expedici. Ty vás zavedou do patnácti lokací, které jsou náhodně generované. Po jejich odehrání se vám navíc zpřístupní závěrečná endgame mise.

Jakmile započnete kontrakt, jehož úkolem může být například nalezení logbooku v kempu nebo nasbírání určitého množství bohatství, expedice začíná. Na první pohled si všimnete, že grafická stránka poháněná Unreal Enginem 5 vypadá fantasticky. Celé prostředí ostrova opravdu působí, jako byste se prodírali hustým pralesem, a detaily vody i terénu jsou velmi příjemné.

Bohužel se dle mého kvůli sytým barvám a celkové barevnosti z prostředí vytratila lovecraftovská atmosféra zmaru a postupného rozkladu psychiky. Všechno na mě působilo příliš pestrým a barevným dojmem. Rozumím tomu, že se jedná o tropickou faunu plnou zeleně, jenže takto vypadá prakticky celá hra. Lovecrafta jsem v ní kvůli tomu příliš necítil, a to říkám jako člověk, který má tituly s touto tematikou opravdu rád.

Po kochání je na čase vydat se splnit svůj cíl. Na cestě vás doprovází povoz, který vás následuje. Do jeho bedny můžete ukládat nalezené cennosti a pokud na něj položíte padlého parťáka, dojde k jeho oživení. Za sebou navíc zanechává stopu soli, takže díky ní víte, kudy jste už prošli a které cesty máte prozkoumané.

Putování po ostrově při hledání logbooků nebo sošek, které následně zpeněžíte, ale dokáže být pořádně frustrující. První dvě nebo tři expedice jsou poměrně zábavné, protože se během nich poprvé setkáváte s hlavním gimmickem celé hry. Tím jsou halucinace a různé surrealistické výjevy.

Během hledání dostatečného množství bohatství nebo logbooku, což může být samo o sobě úmorné, narazíte na řadu nepřátel. Patří mezi ně monstra připomínající brouky, lesní potvory či zombie netvoři. Můžete s nimi bojovat, případně se jim vyhnout. Jejich počet se postupně zvyšuje podle toho, jak dlouho na ostrově zůstáváte a kolik hluku vytváříte například křupáním větví během chůze.

Monstra lze eliminovat zezadu a celý konflikt si ušetřit, nebo je konfrontovat v přímém souboji. Ten je ale poměrně fádní a v zásadě si s protivníkem jen vyměňujete body zdraví. Údery nemají žádnou váhu a všechno působí jako švihání do cvičného panáka.

Vzhledem k tomu, jak zábavný boj dokázalo studio vytvořit v Zeno Clash, jde o velmi zaměnitelný a nudný systém. Nemůžete útoky parírovat, uhýbat jim ani se pořádně krýt, což ze střetů dělá skutečně nepříjemnou záležitost.

Když během nich padnete a spoluhráči vás nestihnou včas oživit, uzme si vás les. V tu chvíli můžete očekávat, že se později vrátí počítačem ovládaná kopie vaší postavy, která se bude tvářit, že stále patří mezi ostatní členy výpravy.

Zpočátku se jedná o velmi příjemnou mechaniku, která ale záhy omrzí. Během dalších expedic už jednoduše víte, že jakmile někdo z party zemře, máte očekávat jeho dvojníka. Pokud hrajete přes herní voice chat a nevíte, že někdo z vašich přátel padl, stačí se zeptat: „Jsi to ty?“ Když neodpoví, můžete začít střílet.

Z původně zajímavého nápadu se tak poměrně rychle stane spíše frustrující mechanika. Stejně jsou na tom i další halucinace. Obrazovka se vám například zbarví do červena, na krátkou chvíli se ocitnete na nějakém podivném místě nebo vyzvracíte stonožku, která na vás následně zaútočí.

Poslední zmíněná situace je pravděpodobně tou nejotravnější. Není totiž podmíněná tím, že byste něco snědli nebo udělali chybu. Klidně se vám přihodí třikrát za jedinou expedici bez jakéhokoliv významu.

Také některá monstra, která na vás zaútočí ve chvíli, kdy se izolujete od party, se opakovaně objevují na jednom konkrétním místě mapy. O to víc je vidět, že samotný zajímavý gimmick nestačí. Kvůli struktuře misí se začne opakovat už po třetí expedici a místo toho, aby přidával na děsu, vás pouze frustruje.

V souvislosti s halucinacemi se musím podělit o poměrně vtipnou historku. Jednou nám všem kompletně vypadl herní voice chat. Mysleli jsme si, že jde o součást hry a naše postavy například dočasně ohluchly. Nešlo však o promyšlenou mechaniku, nýbrž pouze o bug.

Těch tu najdete několik. Postavy se občas zaseknou, žebříky nereagují úplně správně a některé další prvky také nefungují podle představ. Tvůrci se ale snaží vydávat aktualizace a titul postupně ladí. Je proto možné, že v době vydání recenze už některé ze zmíněných problémů nebudou aktuální.

Kladná slova se mi hledají těžko, především při hodnocení pozdějších fází. První tři expedice mě bavily, poté už jsme se ale museli s kamarády do dalšího hraní přemáhat. Jednotlivé výpravy jsou totiž stále stejné a bloudění ostrovem za účelem nalezení sošky či logbooku jednoduše nebaví patnáctkrát za sebou. Nemluvě o tom, že samotný průchod prostředím bývá místy zbytečně matoucí.

Jedná se tak o nedopečenou záležitost, která měla v troubě ještě nějakou dobu zůstat. Nemyslím si, že by byl samotný základ vyloženě špatný. Celý námět má potenciál, jen je potřeba si s ním více pohrát. Přidat nové halucinace, neopakovat pořád stejné úkoly a vytvořit zábavnější i férovější soubojový systém. Všechny tyto části tu bohužel drhnou a za mě nejde o příliš zábavný zážitek.

The Mound: Omen of Cthulhu je hra, na kterou jsme se s naší partou těšili. Bohužel nás začala velmi rychle nudit a postupně se z ní stal jen frustrující domácí úkol z matematiky. Má dobré nápady a zajímavý základ, ty ale trouchnivějí v moři stereotypu a neohrabaného designu.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Nacon