Roman Sands RE:Build - Recenze absurdního konce světa

Psal se rok 2019 a Humble Bundle tehdy skrz svou Originals platformu vydali nenápadnou first-person adventuru Roman Sands. Jsem si téměř jistý, že jste ji všichni minuli stejně, jako já, neboť Humble vydávali své Originals hry jako drm-free tituly pro předplatitele Humble Monthly, dnes známému jako Choice. Nechci se nimrat v tom, jaký měl tenhle obchodní model smysl, zda to byla jen podpora kreativců napříč videoherním průmyslem nebo jakási přípravka pro potenciálně zajímavé projekty pro hlubší realizaci. Z historie ale víme, že druhá myšlenka je alespoň z části správná a jedna z takových her je i Roman Sands, neboť jak už "Re:Build" v názvu napovídá, jde o remake, reimaginaci nebo tak něco. 

Recenzovaná verze XSX

Tvůrci hráče zavedou do surrealistického prázdninového rezortu, v němž se vy, jako hráči, ocitnete v roli poslíčka. Nebo recepčního? Možná snad barmana nebo uklízeče? Kdo ví, jste jednoduše jediný zaměstnanec široko daleko a stejně na tom nezáleží, neboť pro hosty jste… jak to říct, snad „samozřejmost”? Nezáleží ani ma vašem genderu, nezáleží na vašem názoru, na vašich pocitech, nezáleží vůbec na ničem, pokud jde o vás. Správně možná bude označení „Hej ty!” nebo lidově „doneskafe”. Pokud jste někdy dělali ve službách, tak se jistě ve hře poznáte a stejně tak spolehlivě poznáte i archetypy zákazníků.

Nepříjemní důchodci, zkrachovalé celebritky, egoistické paničky a jejich neutuchající touha se povozit na někom, kdo je v rámci instituce pod nimi. Aneb přežitek ve formě „Náš zákazník, náš pán“. Takže pokud jste se zrovna vrátili z dvanáctihodinové šichty, kde si na vás vylévali zlost frustrovaní maloměšťáci, a chtěli byste přídavek, tak Roman Sands je hra přímo pro vás. 

A nutno podotknout, že v rámci realismu budete kolem téhle sebranky poskakovat ve smyčce stále dokola. Hra je totiž situována do časové smyčky, kdy jeden průchod zabere přibližně do 30 minut, v závislosti na tom, co se zrovna rozhodnete podnikat. Úmornost kapitalismu tak tvůrci zobrazují na jedničku. Co však na jedničku již nedělají, je design samotné smyčky. Ano, průchod není striktně lineární, nicméně pro postup v některých úkolech jsou vyžadovány předměty, jejichž získání je podmíněné expením. Pokud nad časovým limitem trochu přemýšlíte, lze krásně stíhat příběhové věci relativně rychle, nicméně expení samotné už tak rychle nejde a jste tak nuceni opakovat stejné činnosti několikrát dokola, přičemž stereotyp doléhá velmi rychle. Můžete namítat, že tahle práce je přece každodenní stereotyp a je to vlastně úžasné vyobrazení utrpení pracovníka ve službách! No budiž, nechám tohle posouzení na vás. 

Rezort tak disponuje skvěle napsanými postavami, z nichž se mísí až děsivý realismus těch nejodpornějších zákazníků s absurdním chováním. Důležitým prvkem je totiž slunce, které se přibližuje nebezpečně blízko a na obzoru je tak nevyhnutelný konec světa. Myslíte, že to někoho z hostů zajímá? Kdeže. Hněte zadkem a doneste dědovi sandály a sluneční brýle! Kde se flákáte s tím trojitým burbonem? Vybočení ze stereotypu a únik od téhle rutiny však časem představuje nová postava jménem Kara, která je zdá se také zaměstnanec a společně s vámi začne plánovat únik z téhle odporné smyčky a k tomu bude potřeba vyřešit pár hádanek, které dokáží potrápit mozek. Tím se dostáváme k druhé části hry odehrávající se v post-apokalyptické výzkumné stanici, kde už máte od otravných hostů svatý klid, společnost vám dělá jen rádio a mrtvá kráva a vyvstávají zde otázky o obětích a přežití. 

Spolu se změnou zasazení se bohužel mění i vizuální stránka. Zatim co rezort má vaporwave estetiku a absurdistický design, v němž vstupujete do obrazů a sbíráte krávy v gacha automatu za těžce vydělané peníze, část druhá je značně temnější záležitosti a vytváří tak jakýsi kontrast mezi dvěmi realitami. Vizuál je sám o sobě velkou předností hry a daří se mu vyvolávat pocit jakési nostalgie i zvídavosti. Pokud však víte, jak vypadala původní hra, tak se nedokážu ubránit dojmu, že jde v jistém směru i o downgrade. Postavy a jejich zobrazení byly rozhodně mnohem zajímavější a líbivější v původním konceptu, přičemž v Re:Build ubylo při konverzaci detialů na jejich avatarech. Takže zatím co vizuál rezortu udělal krok správným směrem, u postav se zase udělal krok zpátky. Za zmínku pak stojí i výborný hudební doprovod představující mix jungle a breakcore žánrů. Ten dokáže pamětníky vrátit přes 20 let dozadu, neb už jen úvodní filmeček, jeho hudba a rotující logo prostě křičí „PlayStation 2!!” Vážně doufám, že se dočkáme vydání na vinylu.

Roman Sands: RE:Build je rozhodně zajímavé pojetí časové smyčky, která je v posledních letech herně možná až nadužívána. Pokud vás tenhle koncept ještě neunavil, tak směle do toho. Zdejší skvadra postav dokáže zabavit stejně, jako neobvyklé pojetí apokalypsy. Pokud hltáte hlavně očima, tak vizuál myslím také uspokojit. A pokud ne, tak si alespoň poslechněte soundtrack, ten stojí za to ze všeho nejvíc. 

Za recenzní kopii děkujeme spoelčnosti Serenity Forge