RECENZE: Legacy of Kain: Ascendance – Pád legendy do hlubin průměrnosti

Série Legacy of Kain byla odjakživa vnímána jako aristokrat mezi herními tituly. Byla to sága definovaná komplexním narativem, gotickou osudovostí a shakespearovským projevem, který neměl v herním průmyslu obdoby. Fanoušci trpělivě čekali přes dvě desetiletí na jakoukoli známku života z Nosgothu – a pokud nepočítáme vydání remasterů prvních dvou dílů Soul Reaver a následný návrat Defiance v remasterované podobě, které jen podtrhly, jak vysoké nároky komunita má, byl hlad po novém obsahu přímo hmatatelný. Doufali jsme v technologický manifest, který využije sílu moderního hardwaru k oživení Kaina a Raziela v plné 3D kráse. Místo toho k nám dorazilo Legacy of Kain: Ascendance. Výsledek není jen zklamáním, je to zmatečný a designově vyprázdněný pokus o parazitování na slavném jménu, který místo uctění odkazu na něj spíše vrhá stín naprosté zbytečnosti.

Recenzovaná verze: PC

Z eposu se stala tuctová skákačka

Prvním a nejtvrdším políčkem pro každého veterána série je volba žánru. Zatímco původní hry byly průkopníky v oblasti 3D akčních adventur, Ascendance nás uvrhlo do světa 2D retro akční plošinovky. V éře, kdy nezávislá scéna chrlí klenoty jako Hollow Knight nebo Blasphemous, které dokázaly, že i 2D formát může být atmosférický a mechanicky komplexní, by se tento krok dal teoreticky odpustit. Podmínkou by ovšem bylo, aby hratelnost dosahovala kvalit těchto špiček.

Bohužel, realita je zdrcující. Ovládání všech tří postav – Kaina, Raziela i nové Elaleth – postrádá jakoukoli eleganci či přesnost. Pohyb působí těžkopádně a odezva na stisk tlačítek je v kritických momentech zoufale nespolehlivá. Hra se sice honosí nálepkou „rychlá akce“ a láká na mechaniku plachtění u Elaleth a upířího Raziela, ale v praxi jde o nudnou rutinu limitovanou neustále mizející staminou. Vertikalita a plachtění, které byly pro Raziela kdysi klíčovými prvky svobody, jsou zde zredukovány na fádní skákání po plošinkách, které svou invencí zamrzlo v hluboké minulosti. Je to o to smutnější, že za lidského Raziela si neužijete ani to málo a pohyb se stává vyloženě utrpením.

Příběhová facka a znásilnění loru

Pokud byla hratelnost první ranou, scénář je ranou z milosti přímo do srdce fanouška. Příběh, který adaptuje grafický román The Dead Shall Rise, se pokouší o násilné rozšíření loru o postavu Elaleth, údajnou Razielovu sestru. Tato narativní inovace působí jako narychlo sesmolená fanfikce, která se snaží být zajímavá svou kontroverzí, ale ve skutečnosti dochází k naprostému znásilnění loru, které trhá logickou provázanost a integritu Nosgothu.

Hra se snaží o emocionální hloubku skrze téma pomsty, ale tam, kde jsme byli zvyklí na filozofické střety o osudu a svobodné vůli, dostáváme jen klišovité dialogy a ploché motivace. I když jsou řádky předčítány legendárními hlasy, jejich obsah postrádá onu literární kvalitu, kterou do série kdysi vdechla Amy Hennig. Sledovat postavy, které milujete, jak pronášejí banální repliky v rámci scénáře, který popírá základy jejich historie, je pro znalce fyzicky nepříjemným zážitkem.

Vizuální rozpolcenost a technická pachuť

Vizuální stránka hry vsází na pixel art, který v kombinaci s anime cutscénami působí na první pohled atraktivně. Problém nastává v momentě, kdy se tyto dva světy střetnou. Kontrast mezi špičkově animovanými sekvencemi a statickým, občas až nepřehledným herním prostředím, jen podtrhuje rozpolcenost celého projektu. I když verze pro PC běží relativně plynule a naštěstí jsem se u ní nesetkal s propady snímkování, které často trápí konzolové porty, celkový technický dojem to nezachraňuje. Hra stále trpí na občasné kritické chyby, kdy postava uvízne v textuře, a umělá inteligence nepřátel nepředvádí nic oslnivého. Protivníci sice reagují, ale jejich vzorce chování jsou velmi předvídatelné a často se uchylují k cyklení stále stejných útoků, což soubojům rychle ubírá na dynamice a výzvě.

Jediné světlo v temnotě - Celldweller a hlasy minulosti

Abychom jen nekritizovali, hra má jeden aspekt, který je skutečně na světové úrovni - audio. Návrat původních dabérů, Michaela Bella (Raziel) a Simona Templemana (Kain), je jako setkání se starými přáteli. Jejich charisma je nepopiratelné a je smutným paradoxem, že jejich profesionální výkon je to úplně jediné, co drží atmosféru hry nad hranicí naprosté katastrofy. Skutečným triumfem je však soundtrack, pod kterým je podepsán Celldweller. Jeho agresivní mix industriálního rocku a temné elektroniky dodává hře moderní drajv a intenzitu, která v samotném herním designu zoufale chybí. Hudba je natolik kvalitní, že by si zasloužila být součástí úplně jiného, mnohem ambicióznějšího titulu. Je to právě tento soundtrack, co vás pravděpodobně donutí hru nezavřít hned po první hodině frustrace.

Legacy of Kain: Ascendance je smutným příkladem toho, jak se nemá oživovat legenda. Je to hra s krizí identity – chce být moderní, ale přitom sází na limitující retro styl, který neumí kreativně využít. Místo důstojného pokračování jsme dostali produkt, který selhává v základech a to v ovládání, v designu úrovní i v úctě k předloze. Výsledkem je prázdná skořápka bez duše, která sice krásně zní, ale v jádru nabízí jen repetitivní, frustrující a nudnou hratelnost zabalenou v urážlivém scénáři.

Za poskytnutí recenzního klíče děkujeme společnosti Sandbox Strategies.