Way of the Hunter 2 - Recenze loveckého snu s hořkou pachutí reality

Ahoj všichni lovu chtiví nadšenci a milovníci divočiny! Tentokrát necháme rychlou akci stranou, vezmeme pušku, pořádné boty a vyrazíme někam, kde vás klidně několik hodin nikdo neuvidí. Lov tu není střelnicí. Chce po vás trpělivost, sledování okolí a hlavně ochotu čekat na správnou příležitost.

Za pokračováním stojí opět slovenské Nine Rocks Games společně s THQ Nordic. Po několika měsících strávených v předběžném přístupu dorazila plná verze 29. září 2026 a proti prvnímu dílu se snaží jít dál především v práci s přírodou, stopováním a správou zvěře. Výsledkem je komplexnější lovecký simulátor, kterému ale přechod do plné verze ještě všechny hrany neobrousil.

Recenzovaná verze: PC

První výprava do divočiny každopádně funguje skvěle. Místo honby za ikonami na mapě se často jen pomalu přesouváte krajinou, posloucháte okolí a hledáte první známky přítomnosti zvěře. Zahlédnete stádo na horizontu a najednou začínáte řešit terén, vítr, vzdálenost i to, kudy se k němu vůbec dostat. Samotný výstřel je v takovou chvíli pouze posledních několik sekund mnohem delšího procesu.

Velkou novinkou je psí parťák. Tenhle chlupáč není jen kosmetickým doprovodem, ale plnohodnotnou součástí lovu. Dokáže vyhledávat známky zvěře, zachytit krevní stopu a pomoci dohledat poraněný kus. Čím více ho používáte a trénujete, tím schopnější se postupně stává. Hlavně při dohledávání zvěře jsem si na něj rychle zvykl a po čase už jsem ho bral skoro jako samozřejmou součást výbavy.

Příběh a atmosféra: Lovcův odkaz v divočině

Oproti prvnímu dílu ustupuje příběh výrazněji do pozadí. Hrajete za nového lovce, kterého si najme organizace Hearth & Hunt, a jednotlivé zakázky vás postupně seznamují s rezervacemi, jejich obyvateli a problémy místního ekosystému. V New Laurentii se například řeší neobvyklé chování populace losů, zatímco africká Kilimaya přichází s vlastními postavami a úkoly.

Žádné velké osobní drama tentokrát nečekejte. Vyprávění funguje spíš jako důvod vydat se do nové části mapy a poznat další kout světa. Upřímně mi to ale vůbec nevadilo, protože mnohem zajímavější příběhy si stejně vytváří samotný lov.

Nejde totiž jen o hledání největší trofeje. Jednotlivá stáda mají vlastní kvalitu a kondici a postupně začnete řešit, které kusy má smysl z populace odstranit a které naopak ponechat. Vaše rozhodnutí tak mohou ovlivnit budoucí kvalitu celého stáda. Není to žádná zoologická tabulka na sto položek, ale lov díky tomu dostává příjemný dlouhodobější rozměr.

Do toho vstupuje správa samotné rezervace. Opravujete mosty, staráte se o krmná místa, pomáháte obnovovat poškozené prostředí nebo odstraňujete znečištění a invazivní druhy. Tyhle činnosti nejsou extrémně hluboké, dobře ale podporují pocit, že nejste pouze člověk s puškou, který přijel vystřílet všechno, co se pohne.

Lov a jeho nástrahy: Když realismus kulhá

Samotný lov zůstává hlavním důvodem, proč pokračovat. Hledáte stopy, sledujete pohyb zvěře mezi jejími životními zónami, kontrolujete vítr a snažíte se dostat do vhodné pozice. Stopy se navíc vytvářejí dynamicky a pokud zvíře vyplašíte, může po sobě zanechat dočasnou trasu, podle které se dá pokračovat v pronásledování. Nepovedené přiblížení tak nemusí vždy znamenat konec celé výpravy.

Zároveň se rychle naučíte, že zahlédnout zvíře ještě neznamená vystřelit. Záleží na vzdálenosti, použité zbrani a munici, úhlu zásahu i na tom, kam přesně střela pronikne. Po výstřelu přichází Shot Review, který rozebere trajektorii, rychlost, úhel i místo zásahu. Zpětně si tak můžete projít, co jste udělali dobře a proč jiná rána nedopadla podle očekávání.

Balistika ve mně ale občas vyvolávala rozpaky. Přestože máte po výstřelu k dispozici poměrně detailní rozbor, několikrát jsem od dobře umístěné rány čekal větší účinek, než jaký nakonec přišel. U simulátoru, který tolik staví na správné ráži, vzdálenosti a přesnosti zásahu, podobná nekonzistence zamrzí víc než u běžné akce.

Přípravu lovu zpestřuje i výbava. Postupně získáváte perky a nové možnosti, které nejsou jen dalšími čísly ve statistikách. Shooting stick stabilizuje míření při střelbě na delší vzdálenost, termální a noční optika otevírá jiné možnosti lovu a tlumiče dokážou změnit reakci vzdálenější zvěře na výstřel. Praktické jsou také stany fungující jako mobilní základna, odkud lze cestovat, posunout čas nebo přečkat nepříznivé počasí.

Nejde tedy jen o střídání stále silnějších pušek. Postupně si skládáte výbavu pro konkrétní způsob lovu a jinak budete postupovat v hustém porostu než při sledování zvířete přes otevřenou africkou krajinu.

Když se všechno sejde, funguje lov výborně. Najdete vhodný kus, dlouhé minuty hledáte cestu proti větru, snažíte se ho nevyplašit a nakonec čekáte na několik sekund, kdy vám nabídne čistý výstřel. Tyhle momenty jsou extrémně uspokojující a odměnou není jen samotná trofej, ale celá cesta k ní.

Divočina je nádherná, technická stránka už méně

Velkou část kouzla tvoří prostředí. New Laurentia nabízí severoamerické lesy, hory a otevřené oblasti s losy, bizony nebo medvědy, zatímco Kilimaya mění atmosféru africkou krajinou a přináší například lvy, hrochy a další úplně odlišnou zvěř. Menší oblast kolem sídla Hearth & Hunt pak funguje jako zázemí, kde můžete plánovat další výpravy a vystavovat trofeje.

Rozdíl mezi rezervacemi není pouze vizuální. Otevřenější terén umožňuje pozorovat zvěř na velkou vzdálenost, zatímco hustší les vás nutí více spoléhat na stopy, zvuky a opatrný pohyb. Samotné cestování krajinou proto není nudnou cestou mezi dvěma aktivitami, ale skutečnou součástí lovu.

Povedené jsou také modely zvířat a většinu času i jejich přirozené chování. Stáda nepůsobí jen jako skupinky pohybujících se terčů a chvíle, kdy z dálky sledujete zvířata při běžném pohybu krajinou, výrazně pomáhají atmosféře.

Horší jsou chyby, které umějí přímo rozbít průběh lovu. Zvíře se může zaseknout při pastvě, nereagovat správně na výstřel, po zranění se začít chovat nepřirozeně nebo se částečně ztratit v terénu a vegetaci. Pak už nejde jen o legrační animaci. Pokud jeden kus dlouhé minuty stopujete, hledáte vhodnou pozici a čekáte na čistý zásah, podobná chyba dokáže celou přípravu poslat do háje. Proto mi technické přešlapy vadily víc než jejich samotný počet.

Smíšenější zkušenost mám také se zvukem a výkonem. Atmosféra přírody jako celek funguje velmi dobře, ne vždy je ale snadné přesně určit, odkud se zvěř ozývá. Při stopování může správné určení směru znamenat rozdíl mezi nalezeným stádem a několika minutami chození špatným směrem. K tomu se přidávají občasné propady plynulosti, které zamrzí hlavně při pozorování okolí nebo ve chvíli, kdy se konečně chystáte vystřelit.

Největší rezervy má podle mě multiplayer. Společný lov ve dvou zní pro podobný simulátor skoro ideálně, jenže problémy se synchronizací zasahují právě věci, na kterých celý lov stojí. Připojenému hráči může ulovené zvíře zmizet, pohybující se zvěř se kvůli desynchronizaci hůř trefuje a někdy mohou vypadnout i její zvuky. Objevují se také situace, kdy přestanou reagovat dveře nebo jiné interaktivní prvky a pomůže až opětovné připojení. Když dva lidé společně dlouho sledují jeden kus a technická chyba jim na konci pokazí výsledek, je to mnohem větší problém než obyčejný grafický glitch. Potenciál tu rozhodně je, momentálně ale kooperace působí podstatně méně spolehlivě než hraní o samotě.

Krása divočiny s několika šrámy

Nejlépe celý zážitek funguje ve chvíli, kdy se nesnaží nic uspěchat. Sledujete krajinu dalekohledem, snažíte se pochopit pohyb stáda, kontrolujete vítr a několik minut hledáte ideální pozici. Přesně tehdy jsem dostával ten typ loveckého zážitku, který jsem od pokračování čekal.

Herd management, dynamičtější tracking, práce s prostředím a především psí parťák dávají dvojce vlastní smysl. Nejde jen o první díl s novými mapami. Výborně funguje také detailní vyhodnocení výstřelů a širší nabídka vybavení, díky které si můžete postupně upravit styl lovu podle sebe.

Škoda jen, že plná verze stále nese několik stop po Early Accessu. Balistika ještě umí překvapit, technické chyby občas naruší jinak povedenou atmosféru a multiplayer zatím nepůsobí tak jistě jako hraní o samotě. Nic z toho mi ale nepřebilo chvíle, kdy jsem dlouho sledoval jeden konkrétní kus, konečně našel správné místo a po dlouhém čekání vyslal jedinou přesnou ránu.

Pokud vás baví pomalé stopování zvěře, plánování a pocit, že dobrý lov nezačíná stisknutím spouště, ale už prvním otiskem v blátě, tady neváhejte. Není to dokonale vybroušený simulátor, pod několika technickými šrámy se ale skrývá propracovaný a překvapivě návykový lovecký zážitek.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Dead Good PR