Directive 8020 - Recenze povedeného paranoidního sci-fi hororu

Supermassive Games jsou zpátky s novým dílem své antologie The Dark Pictures. Ta obsahuje tituly, které nikdy úplně nereplikovaly úspěch prvotiny Until Dawn, a některé se dočkaly i poměrně smíšených hodnocení od kritiků a hráčů. I tak se ale jedná o zábavná béčka, která svoji fanouškovskou základnu rozhodně mají. Právě vydání už pátého dílu tomu ostatně nasvědčuje.

Ten přišel s příslibem novinek, které by měly hratelnost trochu revitalizovat a obměnit. Dočkali jsme se volnějšího pohybu, stealth sekvencí, ale i vylepšené možnosti vracet se napříč příběhem a zopakovat nepovedené momenty přímo v průběhu hry. Jednoduše věcí, které ocení každý, kdo měl problém s až příliš limitující filmovou dramaturgií prvních dílů, které byly opravdu spíše interaktivním filmem. To, zda byla implementace novinek bezproblémová a jak se vlastně Directive 8020 povedl, si právě povíme.

Recenzovaná verze: PS5

Osobně musím říct, že k Supermassive Games nemám až tak vřelý vztah. Until Dawn mi přišel super a z The Dark Pictures Anthology jsem hrál první dva díly. Man of Medan mi tehdy přišel jako takové béčko, které je místy tak špatné, až je zábavné. Od prkenných animací a reakcí postav až po vtipnou řádku bugů.

Série ale ušla poměrný kus cesty a postupně se vyvíjela. Například díl The Devil in Me více rozvázal filmovou kameru a nabídl rozšířenější formu explorace. V tomto trendu, tedy doručit hráčům o trochu interaktivnější hratelnost, pokračuje i Directive 8020. Ten vás nechá hrát nejvíce ze všech minulých dílů, což díky zápletce odehrávající se na obří vesmírné lodi opravdu přijde vhod. Atmosféra a různé jumpscare momenty díky tomu podle mě fungují mnohem lépe.

Samotná zápletka potěší fanoušky The Thing. Sledujeme tu posádku posledních přeživších ze Země, která cestuje na kolonizační lodi Cassiopeia, aby prozkoumala planetu Tau Ceti f. Po nouzovém přistání objeví mimozemský organismus schopný měnit podobu a napodobovat lidskou kořist. Posádka tak musí přežít, odhalit skrytá korporátní tajemství a rozhodnout, zda riskovat celou Zemi kvůli vlastní záchraně.

Příběh je ryzí béčko, které ale ví, čím je, a umí s tím ladně pracovat. Postavy, které dostanete pod svoji kontrolu, navíc nejsou jednodimenzionální panáci. Tvůrci jim dokázali dát i nějakou další vrstvu, díky které s nimi dokážete sympatizovat, nebo je naopak upřímně nemít rádi. Tomu můžete dopomoct i tím, jak se rozhodnete v konverzacích, a tím částečně dotvořit jejich osobnost. Je to příjemné a v některých sekvencích to ovlivní i příběh.

Ten začíná docela pomalu a prvních pár epizod si dává na čas se seznamováním jak s postavami, tak s danou situací. Zpočátku mi přišlo, že tempo poměrně kolísá, jelikož epizoda často začínala akčnější pasáží a po zbytek stopáže, kdy má každá zhruba 40 až 50 minut, jela v klidnějším konverzačním tempu. Zpětně po dohrání to ale beru jako výhodu. Postavy se díky tomu dokázaly lépe etablovat, snáze jsem se do nich vcítil a lépe se mi s nimi pracovalo. Když jsem pak náhodou triggnul některou ze smrtí, bylo mi to vyloženě líto a chtěl jsem chybu napravit.

Pomalejší začátek tedy zpětně beru jako plus. Doporučuji se na něj připravit a nečekat ihned v prvních epizodách akčnější horor. Ten dostanete až později.

Samotná práce s kosmickým hororem mi v rámci příběhu přišla skvělá. Prostředí lodě působí klaustrofobicky a tajemně. Nikdy nevíte, co na vás vyskočí z rohu, což podporuje kvalitní práce s osvětlením a barvami. Postupně se rozkládající vesmírná loď problikává, vydává různé zvuky a projektuje stíny, u kterých si nemůžete být ničím jistí.

Jakmile se do toho přidá hlavní entita, která dokáže vzhledem i charakterem replikovat vaši posádku, začíná ten pravý kosmický horor. Daná bytost je navíc dle mého designově velmi povedená. Připomínala mi béčkové sci-fi z 80. a 90. let, a i přes logickou digitálnost mi úroveň detailů dávala pocit, jako kdyby šlo o praktické efekty.

Na škodu ale je, že s tématem paranoii tu hra nepracuje tak silně, jak by měla, nebo jak to dělá The Thing. Instancí, při kterých by vás hra postavila do situace, kdy opravdu netušíte, kdo je kdo, je tu minimum. A když už přijdou, titul vás poměrně jasně navede k té správné postavě. To mi bylo líto, čekal jsem to více vyhrocené. I tak mě ale příběh bavil. Herecké výkony byly spolu s dabingem více než slušné a v posledních třech epizodách, společně s velmi příjemným zvratem, se jednalo o poctivou žánrovku.

Pojďme se ale podívat na samotnou hratelnost, která s příběhem silně koresponduje. Pokud jste žádný díl The Dark Pictures Anthology či jinou hru od Supermassive Games nehráli, jen ve zkratce řeknu, že se od počátku jednalo o silně filmové adventury. Explorace prostředí byla velmi lineární a omezená, zatímco největší herní interakce stála na častých QTE částech, vybírání správných odpovědí a snaze udržet všechny postavy naživu. Ovládáte jich totiž napříč příběhem víc. Prakticky šlo o hry podobné tvorbě Telltale z doby The Walking Dead.

V Directive 8020 se ale tvůrci pokusili dát hráčům v rámci mezí trochu více herní volnosti. Sekvencí s průzkumem okolí je tu mnohonásobně více a jsou delší. Dokonce tu najdete i pár puzzlů, které jsou sice bohužel primitivní, ale beru to jako pokus, na kterém mohou tvůrci do budoucna stavět. Přidání adventurnějších hádanek mi přijde jako krok správným směrem.

Často se tak pohybujete po více místnostech, kde máte najít například baterii pro zprovoznění dveří, nebo pomocí scanneru objevit elektrický rozvod a přesměrovat energii. Jindy prozkoumáváte jednotlivé lokace a hledáte zajímavosti. Během toho můžete psát svým kolegům zprávy, trochu lépe je poznat a zjistit vztahy, které mezi sebou měly všechny postavy, jež vám přijdou pod ruku.

Do toho tu jako novinku máme i stealth pasáže. Ty nepřekvapivě mohou vzbudit trochu kontroverze. Naprosto chápu, že někomu budou připadat zbytečné a otravné, já je ale uvítal. Ano, ve své podstatě nejsou nikterak náročné, i tak však přidávají další prvek interaktivity do samotné hry. V rámci prostředí potemnělé a skřípající lodi to navíc skvěle sedne.

Většinou jste vrženi do větší místnosti s několika menšími prostory, kde musíte obejít nepřítele a například sebrat zdroj, vložit ho do dalších dveří a podobně. K tomu můžete využívat i potenciálně dostupné obrazovky, které lze na dálku zapnout a odlákat tím protivníka.

Je to velmi jednoduchý, za mě ale funkční koncept. Tyto pasáže jsou sice skoro v každé epizodě a na papíře se mohou jevit stereotypně, ale díky tomu, že se netáhnou, mě bavily po celou dobu. Navíc atmosféra se v nich dala krájet, ať už díky kvalitnímu soundtracku, ozvučení monstra, nebo samotné lokaci.

Jediné, co tomu ubíralo, byly místy bugy a problém s AI. Nepřítel se občas podivně zasekával během chůze tím, že popošel, otočil se čtyřikrát a hned šel zase cestou, ze které přišel. A takhle několikrát za sebou. Jindy zase až příliš dlouho stál na jednom místě. To je ale asi tak vše.

Další velkou novinkou je možnost otevřít si přehledný flowchart všech scén a rozhodnutí. Pokud se rozhodnete špatně nebo vám někdo zemře, můžete to jednoduše změnit přímo během hry. Máte na výběr ze dvou variant. Buď to budete muset žít se špatným rozhodnutím, nebo ho můžete kdykoliv přehrát znovu a změnit.

Na první dobrou to zní jako skvělý nápad. Někdo vám zemře, prohlédnete si následky a pak zkusíte další variantu. Bohužel to dle mého není dotažené do maxima. Příkladem může být situace, kdy jsem se v sedmé epizodě z osmi rozhodl špatně a chtěl jsem to po odehrání osmé změnit. Nestačilo si jen přehodit daný moment, udělat to jinak a pak se napojit na část v osmé epizodě, kde se rozhodnutí projeví. Ne, musíte to celé odehrát znovu.

Někdo může namítat, že je to logické, protože se mohou dialogy a další věci kvůli změně odehrát jinak. Jenže v mých částech šlo vše naprosto totožně bez sebemenší odchylky. Chápu, že by opačné řešení mohlo způsobit nějaké haprování, ale je to škoda. Nechci znovu odehrávat totožný kus hry jen proto, že chci trochu jiný konec. Pokud ale rozhodnutí podchytíte včas, můžete ho změnit záhy. Ne vždycky ovšem dopředu víte, kdy se jeho následky projeví.

Dle mého to ale v rámci quick time eventů není tolik potřeba jako u jiných her studia. Jsou tu totiž poměrně jednoduché a na reakci vám místy dávají dost času. Ne vždy, ale pro mě osobně bylo v těchto sekvencích snadné udržet postavy naživu. Možnost změnit danou událost jsem tak využíval primárně ze zvědavosti.

K závěru je dobré zmínit také to, že jsem hru hrál na PS5 kopii, kde technický stav nebyl úplně na sto procent. Nešlo jen o zasekávání postav při stealth pasážích. Často jsem u charakterů viděl podivnou rozmazanou šmouhu, místy padaly FPS a některé předměty či obličeje nebyly tolik detailní, zatímco jiné naopak ano. Občasné trhání obrazu to místy ještě podtrhlo.

Jinak je ale grafická stránka fajn. Detaily monstra či některých obličejů při close-upu byly povedené, i když to občas lehce shazoval topornější motion capture. Ten u některých postav připomínal L.A. Noire a některé charaktery s prominutím vypadaly docela ohyzdně.

To je ale z největších výtek vše. Directive 8020 se mi líbil a bavil mě. Nabízí plejádu dobře načrtnutých postav, béčkový, ale funkční příběh a novinky jsou z větší části vítaným přírůstkem. I přes počáteční zpomalení to celé hezky odsýpá a doručuje funkční osm až devět hodin dlouhý intenzivní zážitek, který bych studiu přiřadil k těm kvalitnějším titulům. Nalákalo mě to i na to, abych si doplnil mezery v jejich dalších hrách.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Cenega.