Lies of P: Complete Edition – Recenze povedeného Switch 2 portu, který otevírá dveře i soulslike nováčkům

Pokud náš web pravidelně sledujete a čtete naše recenze, mohli jste zaregistrovat, že jsme se za poslední dva měsíce věnovali poměrně velkému množství portů pro Nintendo Switch 2 či upgradům pro tuto konzoli. Nedávno se svého vydání dočkalo také Lies of P, rovnou v kompletní edici s DLC Overture.

Já to okamžitě bral jako impuls k tomu, abych si konečně tuto soulsovku vyzkoušel a rovnou otestoval, zda půjde o jeden z těch lepších portů, či nikoliv. Co si budeme povídat, poměrně velká část titulů na této konzoli technicky nefunguje úplně nejlépe a zamčených 30 FPS tomu také příliš nepomáhá. Byl jsem proto zvědavý, jak právě opěvované Lies of P dopadlo.

Recenzovaná verze: Switch 2

Hned zkraje ještě připomenu, že nejsem velkým hráčem souls her a snažím se do tohoto žánru postupně pronikat. Zjistil jsem, že mě díky dark fantasy světům a epickým bossfightům dokáže opravdu bavit, zároveň ale také frustrovat více, než je mi příjemné. Proto se snažím jednotlivé tituly opatrně zkoušet.

Lies of P mě zaujalo už z toho důvodu, že s příchodem dodatku Overture dostalo dvě nové obtížnosti, lehkou a velmi lehkou. Ty upravují například množství poškození, které schytáte od nepřátel, přičemž na nejlehčí úrovni je až o 50 % nižší. To ale neznamená, že byste automaticky dostali všechno zadarmo.

Už samotná možnost snížit obtížnost přispívá k tomu, že tvůrci otevírají hru i hráčům, kteří se soulslike žánru poměrně bojí, což je za mě vítaný krok. Jak jsem totiž sám zjistil, celé zasazení má opravdu co nabídnout.

Všechno se odehrává ve městě Krat, které prosperovalo díky robotickým loutkám pomáhajícím jeho obyvatelům v každodenním životě. Automatizované vynálezy zlepšovaly fungování města a za jejich rozvojem stál především Geppetto se svým společníkem.

Jenže všechno se bohužel zvrtlo během události známé jako Puppet Frenzy, kdy se loutky obrátily proti lidem a začaly vraždit obyvatele i ničit své okolí. Vy se jako Pinocchio probouzíte ve vlaku a vydáváte se hledat svého stvořitele. Postupně přitom zjišťujete, v jakém stavu se celý svět nachází a co vlastně vedlo k jeho pádu.

Celé město je zahalené do temných barev gotiky 19. století a jeho atmosféra mě bavila po celou herní dobu. Zároveň mě motivovala objevovat jednotlivé střípky příběhu. Ten je, podobně jako například ve hrách od FromSoftware, vyprávěný především skrze průzkum a postupné odhalování světa. Podporují ho ale také konverzace a několik filmových sekvencí napříč hrou.

Design postav i jejich řeč těla v sobě navíc nesou určitý punc japonské teatrálnosti, která místy prosakuje celým titulem, přestože za ním stojí korejské studio. Nečekejte ale žádné přehnané úlety. Všechno je tu primárně vážné a pochmurné.

Výjimkou je snad jen váš robotický „cvrček“ Gemini, který sem tam vtipně komentuje dění kolem vás.

To, co mě ve hře hnalo kupředu asi nejvíce, byla právě explorace celého světa. Ten i v handheld režimu na Switchi 2 při nastavení Balanced vypadá nádherně, přestože některé textury běží v nižším rozlišení. S chutí jsem tak jednotlivé lokace probádával, sbíral střípky informací o světě a postupně si skládal dohromady jeho lore.

Sem tam navíc narazíte na vedlejší úkoly, které po většinu času přirozeně korespondují s hlavním příběhem. Jen výjimečně se mi stalo, že bych při jejich plnění nějak výrazně bloudil, takže ani průzkum mi nepřišel frustrující.

Pomáhá tomu také skutečnost, že jste během něj neustále odměňováni. V různých zákoutích naleznete Ergo, které slouží k vylepšování statistik vaší postavy, ale také zbraně a další materiály užitečné pro postupný rozvoj schopností.

Velmi oceňuji také ambientní zvuky a soundtrack. Když například při rozbřesku slyšíte zpěv ptáků v kombinaci s ruchy města, dokáže to celé prostředí krásně dotvořit a ještě více podtrhnout jeho atmosféru. Samozřejmě ale Lies of P není jen o kochání. Je především o soubojích.

Soubojový systém je za mě poměrně jednoduchý na pochopení a jelikož už jsem pár soulsovek hrál, necítil jsem se tentokrát tolik zahlcený. Učení nových mechanik a orientace ve všech možnostech vylepšování mi sice ze začátku trochu zabrat daly, po několika pokusech a pádech na hubu jsem ale začal lépe zvládat úskoky, krytí a hlavně čtení útoků jednotlivých nepřátel.

V základu je totiž potřeba sledovat, co protivník dělá, a podle toho reagovat. Útokům můžete jednoduše uhnout, případně je vykryjete zbraní. Ještě důležitější je ale Perfect Guard, tedy přesně načasované krytí ve chvíli, kdy na vás úder dopadne. Právě tady se ukazuje typická soulslike hra s trpělivostí. Místo bezhlavého máchání zbraní se postupně učíte animace protivníků, čekáte na jejich útok a snažíte se najít správný okamžik pro vlastní protiútok.

Správné načasování krytí a tlak na nepřítele vám navíc pomáhají dostat ho do stavu, kdy je zranitelnější vůči silnějším útokům. U běžných protivníků to často zvládnete řešit poměrně agresivně, u bossů už ale musíte jejich pohybům věnovat mnohem větší pozornost. Některé útoky přicházejí rychle za sebou, jiné jsou naopak schválně zpožděné, aby vás rozhodily.

Právě u těchto soubojů mě bavilo postupně zjišťovat, kdy je lepší uhnout, kdy blokovat a kdy se pokusit o perfektně načasované vykrytí. Když vám pak několik takových reakcí za sebou vyjde, dokáže být boj opravdu uspokojivý.

K tomu i napomáhá fakt, že si na začátku můžete zvolit jeden ze tří základních bojových stylů zaměřených na vyváženost, rychlejší zbraně nebo sílu. Ještě zajímavější je ale samotný systém výzbroje. Nabídka zbraní se postupně výrazně rozšiřuje a jednotlivé kusy můžete rozebírat na čepel a rukojeť, které pak mezi sebou kombinujete.

Díky tomu lze například těžší čepel spojit s delší rukojetí a získat větší dosah za cenu odlišné rychlosti a ovladatelnosti. Jednotlivé části si navíc zachovávají své speciální schopnosti Fable Arts, takže kombinováním nevytváříte jen jinak vypadající zbraň, ale zároveň si přizpůsobujete její praktické využití v boji.

Právě experimentování s výbavou patří mezi části, které dokážou jinak poměrně přímočarý soubojový základ výrazně prohloubit. Můžete si najít něco rychlejšího, s čím budete kolem nepřátel více uskakovat, nebo naopak sáhnout po těžší zbrani a čekat na správnou chvíli k pořádné ráně. Ani tady tak nejde jen o vyšší číslo poškození, ale také o to, co vám osobně vyhovuje.

Do toho vstupují také Legion Arms, tedy mechanické paže nabízející další schopnosti. Můžete s jejich pomocí například přitáhnout vzdáleného protivníka, využít výbušniny nebo si jiným způsobem přizpůsobit boj konkrétní situaci. Postupně lze navíc vylepšovat nejen samotnou výbavu, ale také schopnosti Pinocchia. Díky stromu vylepšení tak získáváte další možnosti léčení, posilujete určité útoky nebo si postupně upravujete postavu podle vlastního stylu hraní.

Možností je nakonec překvapivě hodně, hra je ale podle mě dávkuje poměrně přirozeně. Po úvodním seznamování jsem tak neměl pocit, že bych se v nich nějak výrazně ztrácel.

Samotný boj mě bavil. Ani na lehčí obtížnosti ale nemůžete počítat s tím, že budete nesmrtelně pobíhat kolem a bezhlavě všechno mlátit. Tak to jednoduše nefunguje. Uhýbání, včasné krytí a postupné poznávání útoků protivníků jsou stále potřeba, jinak poměrně rychle narazíte.

Podle mě tak ani při volbě nižší obtížnosti nebudete ochuzeni o určitou výzvu. Průchod bude pouze příjemnější pro ty z vás, kteří se chtějí více soustředit na exploraci a příběh. Souboje se pak obtížností trochu více přibližují klasickým akčním hack and slash hrám, pořád ale po vás vyžadují respekt k protivníkům a jejich útokům.

Bohužel mi zážitek místy kazilo poměrně kostrbaté ovládání na Switchi 2. Sprint a úskok jsou nešťastně umístěné na tlačítku B, které je velmi blízko pravého joysticku určeného k ovládání kamery. Při soubojích je proto někdy nepříjemné zároveň uhýbat a otáčet pohledem.

Po delším hraní mě z tohoto rozložení docela bolela ruka a nebylo mi to příjemné. Některé bossfighty jsou kvůli tomu navíc o něco hůře hratelné. K tomu se v handheld režimu občas přidaly lehčí propady FPS, které také dokázaly samotný boj trochu zhoršit. O technické stránce ale více za chvíli.

Pojďme se tedy podívat, jak hra na Switchi 2 vlastně běží. Už jsem pár věcí naznačil, nicméně jelikož jsem ji hrál až po vydání několika aktualizací, mezi které patřilo například přidání Balanced grafického režimu pro handheld, byl můj zážitek pravděpodobně o něco příjemnější než při samotném launchi.

V handheld režimu máte aktuálně k dispozici tři možnosti. Quality cílí na 30 FPS, Balanced na 40 FPS a Performance na 60 FPS.

Quality za sebe příliš nedoporučuji. Hra podle mě nevypadá o tolik lépe, aby stálo za to snášet pomalejší odezvu v titulu, kde je potřeba mít ovládání přece jen svižnější. Rozdíl je při hraní znát.

Balanced pro mě představoval nejpohodlnější variantu. Zachová větší množství detailů a odrazů, přičemž při 40 FPS se souboje stále ovládají poměrně dobře. Na druhou stranu jsem si občas všiml menších grafických glitchů. Při otáčení například na okamžik probliklo bílé světlo, něco se nestihlo správně načíst nebo se textura až po chvíli přepnula do vyššího rozlišení.

Přestože je odezva mnohonásobně lepší než v Quality režimu, v některých situacích jsem pořád cítil lehce pomalejší reakci na svůj input. Nebylo to ale nic, co by výrazně kazilo samotnou hratelnost. Celkově mi zážitek připadal stabilní a bez nějakých zásadnějších propadů snímkové frekvence.

V docked režimu platí prakticky to samé. Hra je akorát stabilnější, bez tolika propadů a běží ve vyšším, upscalovaném rozlišení až na 1440p/4K. Já osobně jsem ale více preferoval handheld.

Ve srovnání s ostatními porty, které jsem tento rok na konzoli hrál, mi Lies of P přijde jako jeden z těch povedenějších. Myslím si navíc, že další aktualizace mohou technický stav ještě více vyladit a některé mnou zmíněné problémy postupně úplně odstranit.

Já osobně jsem si port užil a v rámci her běžících na Unreal Enginu 5 jde na Switchi 2 podle mě o jeden z lepších příkladů. Grafické kompromisy tu samozřejmě jsou, ale rozhodně nepůsobí tak výrazně jako u některých jiných titulů.

Pokud jste tedy majitelem této konzole a nemáte možnost si hru zahrát někde jinde, určitě bych se této verze nebál. Klidně do ní můžete jít už v současném stavu. Navíc zde máte veškerý obsah, který v minulosti vyšel na ostatních platformách, v čele s DLC Overture.

Lies of P: Complete Edition je tak jednou z nejlepších možností, jak si tuto soulsovku užít se vším obsahem, který hra v minulosti dostala. A to se rozhodně vyplatí.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Zebra Partners