The Necromancer’s Tale – Gotický propad do šílenství

Poté, co se na scéně CRPG her objevilo Disco Elysium a krátce po vydání se zaslouženě stalo kultovním titulem, se řada vývojářů snažila přiblížit jeho atmosféře, mechanikám a především silnému důrazu na příběh. Ne všem se to podařilo – a právě další hrou, která se o to pokouší, je gotický The Necromancer’s Tale. Ta na to ale jde trochu jinak – především zápletkou a atmosférou, která není v tomto žánru úplně běžná. Troufám si říct, že i díky tomu jde o skutečně skrytý (byť místy lehce nahnilý) klenot.

Recenzovaná verze: PC

The Necromancer’s Tale je poměrně ambiciózní projekt indie studia Psychic Software, které se rozhodlo přiblížit život nekromancera… ale ne tak, jak ho znáte z většiny RPG, kde jde většinou o zkušeného provozovatele černé magie s propadlými tvářemi a mrtvolným pohledem. Tady si postupný rozklad duše i těla prožijete sami.

A protože jde především o silně narativní titul, začněme nejprve rozborem příběhu, světa a možností, jak ho můžete během hraní formovat – a až poté se přesuneme k samotné hratelnosti. Hra začíná atmosferickým, plně nadabovaným intrem, v němž v rámci interaktivního předčítání knihy zvolíte minulost a povolání své postavy. Podle těchto rozhodnutí se vám automaticky rozdělí body do dovedností – případně si je můžete rozdělit ručně. Jen pozor: tyto hodnoty se vám později nezvýší. Nemusíte se ale bát, že by vás nízká úroveň v nějaké dovednosti příběhově znevýhodnila. K dispozici je „skill pool“ – šest bodů, které dostanete na začátku každé kapitoly a můžete jimi kompenzovat nedostačující úroveň při rozhodování.

Například potřebujete čtvrtou úroveň pro průzkum, ale máte jen druhou? V tom případě zaplatíte rozdíl dvěma body ze skill poolu. Je ale potřeba dobře plánovat, protože pool se obnovuje až s novou kapitolou. Jakmile dokončíte volbu postavy, pohlaví, minulosti a dovedností, začíná váš příběh.

Ten sleduje mladého šlechtice, který se po dlouhé době vrací do rodného přístavního městečka Manns v 18. století – kvůli smrti svého otce. Matka trpí bludy a psychicky je na tom velmi špatně, nemluvě o bídné finanční situaci vaší rodiny. Brzy zjistíte, že oficiální verze o otcově smrti – údajné silné intoxikaci alkoholem – úplně nesedí, a tak se vydáváte zjistit pravdu. Pomůže vám v tom tajemná kniha černé magie, jejíž praktiky jsou v Mannsu přísně zakázané a pečlivě sledované.

Jedním z nejsilnějších prvků hry je právě atmosféra a s ní spojený příběh. Sledujete postupný pád postavy do šílenství, zatímco se snažíte udržet klidnou tvář a nebudit podezření okolí. Černá magie tady není jen „cool“, ale je cestou plnou pokušení a následků – od nevinného vaření bylinek až po oživování mrtvol. Zpočátku pomalejší tempo se velmi dobře rozjíždí a postupně ukazuje, kam až může posedlost člověka dohnat.

Skvělé je, že čím hlouběji se noříte do černé magie, začínají se měnit i věci kolem vás – objevují se přeludy, proměňuje se hudba a mění se i reakce okolí. Hra nabízí zajímavý systém reputace: různé společenské vrstvy vás sledují a hodnotí podle toho, co říkáte a děláte. Ukradnete něco z kostela nebo se příliš vyptáváte na čarodějnictví? U věřících tím vzbudíte podezření. Naopak, pokud pomáháte nižším vrstvám, můžete si získat jejich důvěru a v určitých situacích z toho těžit. V krajním případě si ale můžete pokazit pověst natolik, že vás město zlynčuje – nebo rovnou nechá popravit za herezi.

Na škodu je, že i když máte přehled o tom, jak vás různé frakce vnímají, ne vždy je dopad vašich voleb zcela jasný. Často jsem se tak uchýlil k načtení předchozí pozice, protože důsledek volby byl úplně jiný, než jsem očekával. Není to pravidlem, ale některé možnosti působí matoucím dojmem – a nepomáhá tomu ani poněkud chaotické rozhraní dialogů.

Stává se, že v rámci jedné dialogové větve máte víc možností, a i když si jednu zvolíte, větev zůstává označena jako „nevyčerpaná“. To působí rušivě – například poté, co odmítnete postavě pomoct, vám hra hned znovu dovolí pomoc nabídnout, jako byste jí před chvílí neřekli „ne“. Ze začátku jsem si tak říkal: „Aha, měl jsem asi zvolit jinou odpověď,“ ale jakmile jsem to udělal, přišel jsem o důvěru, kterou jsem předchozí volbou získal. Tvůrci by rozhodně měli zapracovat na tom, aby se vybrané větve buď zneaktivnily, nebo zmizely úplně, poté co zvolíte jednu z možností.

Jde ale o drobnou nepříjemnost, kterou (s ohledem na tempo updatů) snad brzy opraví. Když už jsem u výtek – trochu mě zklamalo, že hlavní postava propadne černé magii až příliš rychle. Chyběl mi silnější „build-up“ a její motivace mi přišla z počátku poněkud slabá. Jinak ale nemám výraznější výtky – spíš to jsou drobnosti.

Příběh jako takový je totiž výborně vystavěný, postavy mají prostor a líbily se mi i detaily jako možnost jít na rande nebo řada vedlejších questů. Každá kapitola přináší něco nového, a tak jsem se s chutí vracel do jednotlivých lokací. Městečko Manns působí živě a často mě odměnilo mini příběhem nebo zajímavou událostí. Líbilo se mi i to, že si můžete najít práci a tak trochu „žít ten život“, který pak skvěle kontrastuje s postupným propadem do temnoty.

Takže ano – pokud vám jde hlavně o příběh a roleplay, hru mohu s klidem doporučit. Navíc díky nastavení obtížnosti můžete souboje i zcela přeskočit.

A tím se elegantně dostáváme ke hratelnosti. Ta už může být pro některé hráče méně přitažlivá, protože nenabízí příliš hluboké mechaniky. Je ale podpořená komplexním příběhem a rozhodováním. Hru sledujete z izometrického pohledu a vizuálně na první pohled příliš neoslní – rozpočet je znát. Tvůrci se to sice snaží zamaskovat stylizovaným malovaným filtrem, jehož intenzitu si můžete nastavit, ale ani ten úplně nepomáhá. Po pár hodinách jsem si však zvykl a vizuál mi začal připadat funkční.

Naštěstí to vynahrazují krásně kreslené portréty postav během dialogů, stylově zpracované deníky, knihy a další texty. Jinak tu není moc co dodávat – jde o silně narativní CRPG, kde většinu času pobíháte po městečku (mezi lokacemi se lze rychle přesouvat díky přehledné mapě). To ale bohužel neplatí pro okolní oblasti mimo hradby, kde mapa chybí a orientace je složitější. Naštěstí tvůrci už pracují na updatu, který by to měl vyřešit.

Dalším menším problémem jsou drobné bugy – někdy se nezobrazí tlačítko pro vstup do budovy, postavy se podivně pohybují nebo vás hra nejasně naviguje, co máte dál dělat, i když je úkol v deníku zapsaný. Naštěstí pravidelné prozkoumávání lokací vás vždy někam posune, a vlastně mi tenhle lehký „oldschool feeling“ ani moc nevadil ba naopak.

Soubojový systém zde pak hraje druhé housle, což je znát. Já měl během 30 hodin hraní zhruba pět soubojů. Nechci říct, že by byl vyloženě špatný – je ale naprosto klasický a nijak nevybočuje. Můžete si vytvořit armádu nemrtvých, která vám pomáhá v boji, jinak jde o klasickou tahovku s magií a útoky. Pokud hledáte hru s propracovaným bojovým systémem, tady ho nenajdete – ale vůbec to nevadí.

The Necromancer’s Tale je především narativní RPG s volbami a světem, který na vás skutečně reaguje – i přes některé chyby a „euro jank“ nádech. Pod méně vábným vizuálem se tu skrývá CRPG, které by si žádný fanoušek žánru neměl nechat ujít. Pokud milujete příběhy s důrazem na rozhodování a různé cesty (kterých je tu překvapivě dost), není důvod váhat.

Mě osobně hra nadchla – navzdory výtkám. Nedokázal jsem se od ní několik dní odtrhnout a těšil jsem se, co nového mě ve městečku Manns čeká a kam mě černá magie zavede. Pro někoho může být na škodu jen částečný dabing – většina postav má nadabovaných jen pár vět – ale vzhledem k rozsahu scénáře to naprosto chápu. Ani to mi ale neubralo chuť zkoušet různé volby a sledovat jejich dopady.

Vysoké hodnocení je tak podle mě zcela zasloužené – a po pár updatech by se z toho klidně mohl stát skrytý klenot… nebo dokonce kultovní záležitost.