Trails from Zero & Trails to Azure – Crossbell sága na Switch 2

Série Trails pro mě už dávno není jen další JRPG značka. Před zhruba deseti lety jsem do Zemurie poprvé vstoupil skrze Trails of Cold Steel a právě Reanův příběh mě k celé sáze připoutal způsobem, který se mi u her nestává často. Postupně jsem doháněl další arcy a čím dál víc oceňoval, jak Falcom staví svět z malých rozhovorů, politiky i událostí, jejichž následky se projeví klidně o několik her později. Jedna velká díra mi ale zůstávala. Crossbell.

Trails from Zero a Trails to Azure jsem roky znal hlavně skrze Cold Steel a postavy, které se do Erebonie později propisují. Přiznávám ale, že mě od těchto dílů dlouho trochu odrazovala i jejich výrazná chibi stylizace. Po modernějších Cold Steel a dalších novějších hrách série na mě malé modely postav působily jako poměrně výrazný krok zpátky. Ani po dohrání bych netvrdil, že jsem si tenhle výtvarný směr zamiloval, po několika hodinách jsem si na něj ale zvykl a přestal ho prakticky řešit.

Po remaku Trails in the Sky tak nové verze Crossbell ságy pro Nintendo Switch 2 přišly prakticky ve správný čas. Nejde přitom o remake ve stylu nového Sky. Pod uhlazenějším kabátkem pořád poznáte PSP hry z let 2010 a 2011, Switch 2 edice ale tenhle základ dotahují do zatím nejlepší konzolové podoby.

Recenzovaná verze: Nintendo Switch 2

Trails from Zero – když se město stane členem party

Zero začíná návratem Lloyda Banningse do rodného Crossbellu. Po třech letech se vrací s cílem nastoupit k policii a alespoň částečně kráčet ve stopách zesnulého bratra Guye. Místo klasické detektivní kariéry ale skončí ve Special Support Section, novém oddělení, které bere prakticky všechno, co ostatní nechtějí řešit.

K Lloydovi se přidává Elie MacDowell, technologicky nadaná Tio Plato a věčně uvolněný Randy Orlando. A právě Randy pro mě nebyl žádným novým objevem. Oblíbil jsem si ho už v Trails of Cold Steel III a pořád platí, že je to obrovský sympaťák. O to větší radost jsem měl z možnosti strávit s ním mnohem více času a konečně poznat období jeho života, o kterém jsem předtím věděl jen útržkovitě. Jeho humor, lehkovážné vystupování i momenty, kdy začne být jasné, že se pod nimi skrývá mnohem víc, patří k věcem, které mě na celé partě bavily nejvíc.

Tahle čtveřice je jedním z hlavních důvodů, proč Zero funguje tak dobře. Trails mám rád hlavně ve chvíli, kdy nechává postavy žít, hádat se, popichovat a postupně si k sobě hledat cestu. Díky menšímu obsazení má každý dost prostoru a z pracovní skupiny se přirozeně stává rodina.

Ještě větší hvězdou je ale samotný Crossbell. Malý autonomní stát sevřený mezi Erebonií a Calvardem je bohatý, moderní a na první pohled skoro idylický. Čím déle v něm pracujete, tím víc vylézají problémy s korupcí, mafií a politickým tlakem obou velmocí.

První kapitoly jsou typický Trails slow burn. Pomáháte civilistům, řešíte drobné případy, likvidujete monstra a sbíráte Detective Points za správná rozhodnutí. Právě během těchto hodin se ale naučíte Crossbell znát. NPC mění dialogy podle dění, malé příběhy pokračují napříč kapitolami a člověk se přistihne, že po každém větším zvratu obchází známé ulice jen proto, aby zjistil, co na něj řekne prodavač nebo rodina, které před deseti hodinami pomohl.

Pro mě, který nejdřív prošel Cold Steel, bylo navíc fascinující konečně vidět události a lidi, o kterých jsem roky slýchal z erebonské perspektivy.

Souboje jsou starší než v moderních Trails, ale rozhodně nejsou primitivní. Pořadí tahů určuje AT lišta a po menší aréně pohybujete jednotlivé postavy tak, abyste využili dosah útoků a efektových Arts. Klasické údery doplňují Crafts, silné S-Crafts a společné Combo Crafts. Nejvíc času jsem tradičně utopil v Orbmentech. Quartz nejen upravují statistiky, ale podle elementů skládají nabídku magie, takže stavba postavy je menší puzzle sama o sobě.

Stáří je znát hlavně mimo boj. Některé dungeony jsou jednoduché, vedlejší zakázky vás umí několikrát poslat přes stejné lokace a rychlé cestování se otevírá později, než by dnes bylo příjemné. Výborný high-speed režim ale při návratech přes známá místa šetří obrovské množství času.

Trails to Azure – všechno, co Zero budovalo, konečně exploduje

Azure začíná několik měsíců po Zero a tady už opravdu není důvod chodit kolem horké kaše: nejdřív dohrávat první díl. Pokračování počítá s tím, že SSS znáte, víte, čím si prošla, a máte vztah ke Crossbellu i jeho obyvatelům.

Odměnou je příběh, který podle mě patří k tomu nejlepšímu, co Trails nabízí. Zatímco Zero dlouho připravuje figurky, Azure je začne jednu po druhé shazovat ze stolu. Do popředí se dostává politické postavení Crossbellu, tlak Erebonie a Calvardu, West Zemuria Trade Conference a události, které se později přímo propíší do Cold Steel ságy. Najednou jsem sledoval situace, o kterých jsem už dávno věděl, že nastanou, ale vůbec jsem netušil, co znamenaly pro lidi na druhé straně hranice.

A přesně v tom je Trails nádherné. Politická krize tu nikdy není jen položka v encyklopedii. Lloyd, Elie, Tio, Randy, KeA a další mají v sázce něco osobního a Azure díky tomu spojuje velkou politiku s velmi komorními vztahy.

Hratelnost zůstává postavená na stejném základu, ale boj dostává několik důležitých vrstev. Nejvýraznější jsou Master Quartz, které zná každý, kdo přišel z Cold Steel. Rostou společně s postavou, mění statistiky a přidávají pasivní efekty i silnější Arts. Druhou novinkou je Burst. Ve vybraných důležitých bitvách naplňujete speciální ukazatel a po aktivaci získá skupina sérii silných výhod včetně rychlejších tahů a okamžitého sesílání Arts.

Azure je zároveň citelně náročnější než Zero a některé bossfighty už opravdu chtějí, abyste Quartz, vybavení a pořadí tahů řešili místo bezmyšlenkovitého spamování nejsilnějších útoků. Trochu starého JRPG balastu ale zůstává. Další návštěva stejného Geofrontu nebo známých lokací občas působí jako vata.

Co přináší Switch 2?

Tady je důležité mírnit očekávání. Není to nový remake a pokud už vlastníte výborné Switch nebo PC verze od PH3, nedostáváte nový obsah ani zásadně přepracovanou grafiku. Dostáváte ale velmi čistou a technicky skoro luxusní verzi starých her.

V docku lze hrát ve 4K při 60 fps nebo ve 1440p při 120 Hz. Handheld běží v 1080p a nabízí 120, 60 nebo 30 fps podle toho, jestli chcete maximální plynulost nebo šetřit baterii. Na takhle starém JRPG je 120 fps spíš luxus, obraz je ale perfektně čistý a načítání rychlé.

Nechybí vylepšené textury a UI, několik stylů textur, lepší high-speed režim, autosave, log konverzací nebo automatické posouvání textu. Joy-Con 2 lze použít jako myš, což funguje.

Právě tady jsem si také definitivně zvykl na zmiňovanou chibi stylizaci. Po přechodu z novějších dílů mi pořád nepřijde tak atraktivní jako modernější 3D modely a kdybych si mohl vybrat, sáhl bych po realističtějších proporcích. Ostrý obraz, čistší textury a stabilní výkon ale pomáhají a po několika hodinách už jsem mnohem víc řešil postavy a příběh než jejich velikost hlavy.

Velkým plusem je převod uložených pozic ze starého Switche, včetně Zero save do Switch 2 verze Azure. Co už mě těší méně, je obchodní stránka. Pro majitele původních Switch verzí neexistuje upgrade a hry musíte koupit znovu. Fyzická kolekce je navíc Game-Key Card.

Crossbell jsem měl dohrát už dávno

Po deseti letech s Trails je vlastně trochu absurdní, že jsem se do Crossbellu pořádně dostal až teď. O to víc chápu, proč mají tyhle dva díly mezi fanoušky skoro posvátnou pověst.

Zero je pomalejší, intimnější a nechává vás do města i SSS skutečně zamilovat. Azure potom vezme všechno, co první hra desítky hodin budovala, a vystřelí to do mnohem většího politického i emocionálního konfliktu. Dohromady fungují skoro jako jeden obrovský příběh rozdělený v půlce.

Switch 2 verze z nich nedělají moderní hry. Chibi modely, jednoduchá geometrie i některé designové návyky pořád připomínají PSP původ a kdo čeká produkční hodnoty nového Trails in the Sky, ten je tu nenajde. Technicky je ale těžké chtít od portu víc. Obraz je ostrý, výkon perfektní a možností nastavení dostatek.

Pokud jste Crossbell nikdy nehráli, právě tuhle verzi bych dnes doporučil bez většího přemýšlení. Zero je skvělé JRPG a Azure jeden z vrcholů celé série. Pokud už oba díly vlastníte na původním Switchi, situace je horší. 4K, 120 fps a několik příjemných funkcí jsou fajn, ale bez upgradu je těžké obhájit další nákup za plnou cenu.

Pro mě osobně ale tahle vydání splnila hlavní úkol. Zaplnila poslední velkou díru v sérii, zbavila mě předsudku vůči starší vizuální stylizaci a hlavně mi konečně dovolila strávit desítky hodin s postavami, které jsem předtím znal převážně z jejich pozdějších životních etap. U Randyho to platí dvojnásob.

A když jsem po závěru Azure znovu přemýšlel nad tím, jak se události Crossbellu později odrazí v Reanově cestě, měl jsem jedinou otázku. Proč jsem to sakra nehrál už dřív?

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Nis America