Xenoblade Chronicles X: Definitive Edition - Recenze nedopečeného upgradu osobitého JRPG

Po více než deseti letech od svého původního vydání se letos na Switch 2 konečně dostává snad definitivní verze kultovního JRPG Xenoblade Chronicles X. Titul, který byl původně vyvíjen pro Wii U, prošel během let řadou úprav a proměn. Nejvýraznější z nich přišla vloni s výrazně přepracovanou edicí pro první Switch nesoucí podtitul Definitive Edition. Vzhledem k poněkud nešťastnému načasování jejího vydání, pouhých pár měsíců před koncem životního cyklu původního Switche a nástupem již oznámeného nástupce, bylo ale jen otázkou času, kdy se dočkáme oficiálního upgradu. Ten čas nastal právě teď. Jak si hra vede na novém a silnějším železe? A dokáže si stále obhájit své místo na trhu v porovnání s ostatním obsahem, který na konzoli vychází?

Recenzovaná verze: Nintendo Switch 2

Na našem webu jsem nikdy předtím Xenoblade Chronicles X: Definitive Edition nerecenzovali, takže se hře nejdřív podíváme na zoubek z herního pohledu. Ačkoliv ve svém názvu nese hrdě jméno série Xenoblade Chronicles, nenechte se zmást, s ostatními díly toho má kromě soubojového systému a velkého otevřeného světa pramálo společného. Zapomeňte na fantastično a magično prvního dílu, tady se jede tvrdě kovaný sci-fi příběh plný mimozemšťanů a velkých robotů s ještě většími zbraněmi!

Příběh se točí kolem poslední přeživší lidské posádky, které se jen o vlásek podařilo uprchnout ze Země před tím, než ji rozprášily na padrť mimozemské jednotky. Nezbylo jim však moc času na oslavy, jelikož je do pár let emzáci dohnali a loď sestřelili. Lidstvo tak havarovalo na planetu jménem Mira, kde ze zbytků lodi postavilo nové lidské město jménem New Los Angeles (zkráceně NLA). Kromě přežití je teď na nové planetě čeká jeden cíl: najít modul jménem Lifehold, který se při pádu ztratil a hraje klíčovou roli v otázce lidského přežití.

Hlavní postavou jsme v příběhu my, hráči. Na začátku hry se probouzíme z umělého spánku, ze kterého nás zachraňuje lidská průzkumnice Elma několik měsíců po pádu lodi. Jako centrální postava trpíme také příhodnou amnézií, a tak se vše o novém světě dozvídáme s postupem příběhu od ostatních postav. V NLA se záhy přidáváme k vojenskému sboru jménem BLADE, připojujeme se k Elmě do posádky a pomalu objevujeme jak nehostinnou divočinu tajemné planety, tak i tajemství stojící za celou válkou s mimozemšťany.

Objevování planety ve hře hraje klíčovou roli. Všude po jejím povrchu se vyskytuje mnoho neprobádaných živočichů, technologických vraků a zbytků po jiných mimozemských civilizacích. Ve zkratce všechno, co nová lidská kolonie potřebuje ke svému přežití. Vývojáři proto kolem tohoto prozkoumávání vystavěli celý systém. Všech pět velkých kontinentů na Miře je rozděleno do hexagonální mřížky, ve které každé políčko představuje nějaký jiný úkol. Tu máte postavit sondu, tam zase najít odpadlý vrak z lodě, támhle pro změnu zabít velkou bestii třídy tyran, jelikož představuje pro všechny v okolí nebezpečí, a hned vedle vás naopak čeká malá lidská posádka, jíž se ztratil člen, a tak vám zadá úkol ho najít.

Cíl celého tohohle systému je jednoduchý: donutit vás prozkoumat na vlastní pěst co nejvíc kilometrů pečlivě vybudované mimozemské planety. A že je na co pohledět. Za každým kopcem na vás čeká dobrodružství a kamkoliv se podíváte, čekají vás nádherné výhledy na obrovská skalnatá úpatí, do nebe se tyčící impozantní stromy nebo obrovské létající velryby, co si v klidu plují mezi mraky.

Celou tuhle nádhernou idylku rozbíjí pouze jedna věc. To, že minimálně ze začátku hry se musíte všude dostávat pěšky. Hra má velmi impozantní vertikální členění povrchu, se kterým herní UI úplně nezvládá držet krok. Mapa světa není rozdělená na úrovně podle výšky povrchu, neobjevené lokace jsou tmavě modře šrafované a cesty nejsou nikde nijak vyznačené. A do toho všeho jsou ještě na několika místech jeskyně, které propojují cestu z jedné části kontinentu do druhé. V důsledku toho tak najít schůdnou cestu, která není někde zatarasená obrovskou skálou, je naprostá hrůza. Oceňuji snahu vývojářů podněcovat hráče ve vlastním objevování, ovšem když ani v již prozkoumaných lokacích si nejste z pohledu na mapu jistí, jak se máte kam dostat, dostavuje se spíš frustrace než chuť za dobrodružstvím. O to spíš, když se všude kolem vás pohybují agresivní monstra o desítky úrovní vyšší jak vy, co vaše dobrodružství dokáží ukončit na jeden útok.

Pozorný čtenář by nyní mohl namítnout, že nás přece nikdo nenutí běhat po lokacích s náročnými monstry a snažit se zdolávat vysoké skály. Opak je ale bohužel pravdou. Hlavní příběhové mise po vás už od začátku hry vyžadují kromě určité dosažené úrovně i jisté procento průzkumu jednotlivých lokací. Každé příběhové misi tak předchází hodinové bloudění po krajině a urputná snaha neumřít před tím, než se vám podaří objevit další checkpoint. A to jednoduše není zábava.

Celý tento problém ve druhé polovině hry řeší získání velkého mecha robota jménem Skell, se kterým můžete po planetě jezdit do té doby nevídanou rychlostí a později s ním dokonce i létat. S ním se z vás stává naprostá chodící pohroma a náročná monstra, která vám do té doby ztěžovaly život, si můžete namazat na chleba. A když už se stane, že si nějaké z nich nepodáte, v robotovi jim prostě jednoduše ujedete. Je jenom škoda, že Skella získáte až po dobrých 20 hodinách hraní a tou dobou máte objevování tak moc po krk, že ani ten už ho nedokáže zachránit. A to je hrozná škoda, protože vývojáři si pro hráče rozhodně připravili nádherný svět plný tajemství.

Průzkumem však pro vás grind ani zdaleka nekončí. Pokud chcete pokračovat v hlavním příběhu a zjistit víc o tom, proč se všechno na začátku hry stalo, musíte dosáhnout určité úrovně. To samo o sobě není žádné překvapení a rozhodně už to není problém, přece jenom skoro každé RPG na trhu má úkoly podmíněné nějakou úrovní. Ten tady tkví ve způsobu, jakým úrovně získáváte. Ono totiž skoro nic ve hře nedává žádné rozumné zkušenosti. Zapomeňte na prochází vedlejších úkolů, ty vám dají akorát tak pár nuzných zkušeností. Ve výsledku je nejlepším způsobem, jak dosáhnout vyšší úrovně je přenastavit se na MMO režim a vydat se rubat jednu příšeru s adekvátní úrovní za druhou. Osobně doporučujeme najít si takový typ, který jste schopní zabít dostatečně rychle a zároveň mají od vás co nejvyšší úroveň.

Sečteno podtrženo pokud chcete pokračovat v hlavním příběhu, musíte absolvovat několik hodin rubání jedné příšery za druhou a nějaká ta hodinka běhání po okolí a zírání do neskutečně nepřehledné mapy. A to všechno jenom abyste si užili 20 minut příběhu, než vám hra předhodí vyšší potřebnou úroveň a vyšší procento průzkumu na další misi.

On totiž hlavní příběh je jednou z největších slabin hry. Vývojáři věnovali tolik péče okolnímu světu a vztahům mezi postavami, že na budování nějakého pořádně zábavného příběhu plného zvratů už tak nějak... nezbyl čas. Hra vám za celou svou dobu nabídne jenom nuzných 13 kapitol, kdy každá jedna kapitola se rovná jedné misi. Když navíc vezmeme v potaz, že každá mise trvá v průměru tak 30 minut a vy jste na její zpřístupnění museli strávit hodiny grinděním, dá se hlavní příběh jenom horko těžko nějak obhajovat.

Hra ale příběhově vyniká v úplně jiném aspektu. Tím jsou vedlejší mise. Konkrétně vedlejší mise, které se soustředí pokaždé na některého z vašich společníků. Ty se oproti hlavní linii nezaobírají záchranou lidstva, ale prezentují lidskou stránku celé apokalypsy. Jedná se tak o rozmanité osobní příběhy, ve kterých například sledujete, jak se jednotlivé postavy vypořádávají se ztrátou, selháním nebo úzkostí z nejisté budoucnosti na nové planetě. Není to ovšem všechno pouze negativní, jindy na vás zase čeká mise o přátelství nebo rodinném setkání. Těchto misí ve hře najdete na zhruba 50 kousků a každá z nich má vlastní namluvené cutscény. Ve výsledku jsem se přistihl, že jsem se u hry výrazně víc bavil právě u těchto vedlejších misí, než u těch hlavních, ačkoliv v sobě neměly žádné velké zvraty.

Dalším aspektem, ve které hra vyniká, je její soubojový systém. Ten byl z velké části přebrán z prvního Xenobladu. Ve zkratce: máte dvě různé zbraně, jednu na dálku a jednu na blízko, a až osm sdílených schopností. Schopnosti se podle barvy dělí na: oranžové (útoky na blízko), žluté (útoky na dálku), zelené (léčení), modré (buffy) a fialové (debuffy). Při samotném boji se pak všechno děje v reálném čase, společníci bojují o sto šest, postava vám automaticky útočí a vy ručně vybíráte, kterou schopnost použijete. Kdokoliv pak může svými schopnostmi aplikovat na nepřátele negativní statusy, na které lze navázat reakcí od parťáka. V takovém případě postava na ostatní zavolá, jaký typ schopnosti by se měl použít, a při jejím využití získáte bonus. Ve hře se jim říká Soul Voices a vy si dokonce můžete nastavovat, jaký bonus získáte na kterou reakci.

Ačkoliv je ve svém základu systém vcelku jednoduchý, nabízí zároveň obrovskou hloubku, se kterou lze dlouhé hodiny experimentovat.

Postupně si můžete odemknout až na 16 tříd, kdy každá z nich nabízí vlastní schopnosti a pasivní vylepšení. Každá schopnost navíc má několik efektů a podmínek, takže pokud chcete své souboje optimalizovat, čeká vás hodně promýšlení a plánování. Pouze je trošku škoda, že hra odvádí tak hroznou práci při vysvětlování jednotlivých mechanik. Nejdřív vás zasype tutoriály, než si soubojový systém stihnete vůbec osahat, a když už se tak nějak orientujete, jemné detaily vám nijak nevysvětlí. Málokdy se mi stává, že bych u singleplayer hry cítil potřebu jít na internet a dohledávat si informace, ale tady to bylo pomalu potřeba.

To ovšem neznamená, že by souboje nebyly zábavné. I při samotném boji můžete obměňovat taktiku a hledat slabá místa příšer, abyste je příště mohli porazit rychleji a efektivněji. Navíc vám do toho všeho hraje naprosto epická hudba z dílny proslulého skladatele Hirojukiho Sawana, známého především z jeho tvorby pro různé animované filmy a seriály. Jestli ovšem někdo umí vykřesat neskutečně bombastickou hudbu, věřte, že je to právě on.

Switch 2 Edice

Na přelomu letošní zimy a jara dostala hra Switch 2 edici, která navýšila snímkovou frekvenci na 60 FPS a to jak v handheld, tak i v docked módu. Stejně tak se navýšilo i rozlišení, ve kterém se hra vykresluje v 1080p v handheld módu a ve 4K při docknutí. Kromě těchto dvou vylepšení ovšem edice nenabízí oproti té původní na Switch 1 žádné další změny. A to je trošku škoda, obzvlášť když vezmeme v potaz, že se jedná o placený upgrade za 5€.

A že hra pořád má řadu neduhů. Některé textury se například stále vykreslují v naprosto minimálním rozlišení. To by samo o sobě ničemu nevadilo, když se vám ale objeví hned vedle sebe velká textura prostředí v naprosto minimálním rozlišení a jedna ostrá jako břitva, působí to minimálně úsměvně. Rozumím, že se nejspíš jedná o optimalizaci z prvního Switche, ale ten druhý se u hry pomalu ani nezadýchá a pár dalších ostrých textur navíc by ji už nepoložilo.

Ani s rozlišením to není tak slavné, jak se na první pohled může zdát. Slibovaných 1080p v handheld módu nejsou úplně pravdivé. Tohoto vyššího rozlišení je s největší pravděpodobností dosahováno pomocí upscalingu, kvůli čemuž hra působí v dálce velmi rozvlněně a obrysy postav zase kostičkovaně. Bohužel docked mód také není bez kazu. Hráči na větších obrazovkách hlásí, že se hra nevykresluje ve 4K, ale v mnohem menším rozlišení, kde 4K má maximálně tak uživatelské prostředí. Naštěstí alespoň snímková frekvence je stálá a za celou dobu hraní se mi snad ani jednou nestalo, že by mi znatelně spadla.

Ve výsledku se jedná jenom o malé kazy na kráse. Faktem zůstává, že hra na druhém Switchi vypadá dobře a běží jako po másle. Pokud si nepotrpíte na naprosto bezchybnou grafiku, většiny těchto problémů si pořádně ani nevšimnete a 60 FPS zkrátka vypadá dobře. Kdyby upgrade nebyl placený, nad všemi těmito problémy bych mávl rukou, ale za 5€ se jedná o urážlivý pokus o vylepšení.

Xenoblade Chronicles X je tak velmi ambiciózní hrou, která nabízí obrovský svět k prozkoumání, zábavný soubojový systém a mnoho zajímavých příběhů. Škoda, že z důvodu technických omezení před mnoha lety a menšího rozpočtu hru sužuje řada neduhů, které vám výsledný zážitek mohou znatelně zhoršit. I přes všechny problémy se však stále jedná o solidní japonské sci-fi RPG, které by si každý fanoušek cizích planet a velkých robotů neměl nechat utéct.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Conquest