Blueberry: Recenze emoční cesty napříč životními etapami

Život a zejména rodinné vztahy umí být místy dost komplikované. Platí to hlavně v našich dětských letech či pubertě, kdy nám chybí větší vhled do problémů a starostí rodičů. Ti se nás od nich často snaží chránit, nebo nás do nich v horším případě někdy i nevědomě zapojují. Nová příběhová plošinovka Blueberry se zaměřuje právě na toto téma a snaží se nám poměrně originální formou doručit lidský příběh o strastech samoty, jizvách z minulosti a vypořádávání se s nimi. To, zda se v dnešní záplavě podobných psychologických indie her podařilo tomuto titulu vyčnívat, si povíme níže.

Recenzovaná verze: PC

Hned zkraje musím poděkovat svému kolegovi z partnerského magazínu SomGeek.eu, který v minulosti udělal s tvůrkyní této hry rozhovor. Vlastně právě díky němu se mi dostala do povědomí. Budu sice o něco kritičtější než on ve své recenzi, i přesto jsem si ale titul velmi užil. Nejenže mu tímto chci poděkovat, ale zároveň vás odkázat na jeho rozhovor, který najdete níže v sekci odkazy pod článkem.

Pojďme se ale pustit do samotné hry. Téma, které se tu probádává, je mi totiž velmi blízké. Pocházím z rodiny, která je už nyní velmi funkční, bohužel v minulosti tomu tak nebylo. Často jsem byl pěšcem mezi rozbroji mých dvou rodičů a v některých scénách, které se ve hře objevily, jsem se viděl. Například v odlišných přístupech rodičů, kdy jeden je ten zlý policajt a druhý se snaží dítěti vetřít do přízně, být hodný a dovolovat věci, i když je normálně proti tomu. Já jako dítě jsem se v tom nedokázal orientovat a mé mamince jsem tak v minulosti, jako dítě i v pubertě, dost křivdil. Bohužel zpětně sám vidím, čím si oba rodiče museli projít, a že nikdo nikoho v životě neučí, jak se s různými situacemi vypořádat. Každý se prostě snaží dělat, co může, aby to nějak zvládl.

S tímhle se právě vypořádává Barbara, přezdívaná Blueberry, která na stará kolena zůstala sama. Její syn s ní komunikuje jen velmi zřídka a z jeho tónu jde slyšet, že mu to takhle vyhovuje a vztah prohlubovat nechce. Naši hrdinku tak přepadnou úzkosti a vydává se na cestu do samotného jádra sebe sama. Ta je zobrazená v rámci plošinovkových pasáží, kde se snaží dostat až na pomyslný vrchol a během toho znovu navštívit bolestivé události napříč životními etapami.

Příběh je tady tou největší silou. Vkusně se v něm odráží a zároveň budují narůstající problémy hlavní hrdinky, ať už s rodinou, okolím, nebo vlastní psychikou. Jasně vidíte už počáteční zárodky budoucích traumat či problémů, které s člověkem zůstanou. Navíc tu nikdo není černobílý a hra tuto skutečnost neromantizuje, což je něco, s čím mám občas problém u jiných titulů.

Velkým plusem je i rozdělení na životní etapy. Nejenže tím můžete sledovat cestu hlavní hrdinky a dopad toho, co si prožila, ale zároveň vás to k ní více přibližuje a je snadné se s ní ztotožnit. Od dětské nevědomosti přes pubertu, kdy sami nevíte, jak nakládat se svými emocemi, až po dospělost a snahu vyhnout se při vlastní výchově chybám svých rodičů. Líbilo se mi také, jak se postupně mění nálada i hudba podle toho, v jaké životní etapě se nacházíte. Stejně tak potěší několik povedených miniher, které skvěle korespondují s daným obdobím, například odpovídání na zákaznické e-maily v práci.

Také musím zmínit i pozdější měřič psychického stavu. Čím více je naplněný, tím pochmurnější svět kolem vás je a tím víc se noří do temnoty. Snižovat ho můžete například dětskými pitíčky a podobně. Také je tu prý dostupných více konců, to ale za sebe nemohu potvrdit, jelikož jsem hru dohrál jen jednou. Plánuji si ji ale dát ještě jednou, protože možnost volby v dialozích tu je.

I přes většinovou spokojenost mám přeci jen nějakou výtku. Bylo mi líto, že i přes hloubku problémů Barbary mi přišlo, že ve hře není moc času poznat ji v normálních životních situacích. Většinu času jde hlavně o drama a jejím přátelům či lidem z okolí se hra věnuje spíše okrajově. Naprosto rozumím tomu, že se tu pracuje s omezeným budgetem a že to třeba do samotné koncepce nesedělo, přesto mě to mrzelo. Krom soucítění s hlavní hrdinkou mi totiž Barbara přišla trochu nevýrazná. Nebyl tu prostor ji více rozvést tak, aby mi výrazněji utkvěla v paměti. Působila spíš jako hromosvod problémů než jako postava s výraznější charakterovou osobností.

Zrovna u hry s takovými tématy by větší hloubka v rámci charakteru byla vítaná. Jinak jsem byl ale velmi spokojený a celkový dojem mi to nekazilo. Jen mám pocit, že díky tomu mohly některé části dopadnout ještě více na úrodnou půdu. I tak se mnou ale rezonovaly, a to i díky vizuálnímu stylu. Ten je sice minimalistický, ale v rámci komorního děje naprosto adekvátní a s příběhem funkčně koresponduje.

Pojďme se ale nyní podívat na samotnou hratelnost. Ta je v porovnání s jinými hrami s podobným tématem poměrně originální, protože jde o plošinovku s adventurními pasážemi. Poměrnou část herní doby budete trávit v nitru hlavní hrdinky a za účelem dostat se na vrchol zdolávat různé nástrahy typické pro plošinovky. Ať už pohybující se platformy, letající objekty, střely a podobně.

Samotný platforming je tu ale velmi jednoduchý a nesnaží se vás skoro vůbec penalizovat. Jakmile spadnete nebo vás něco trefí, ihned se vrátíte na nejbližší místo nezdaru a pokračujete dál. Jasně, jedná se hlavně o příběhovou hru, takže tento přístup chápu. I tak mi ale přišel celý platforming poměrně repetitivní a ke konci i bez větší invence.

Abyste to lépe pochopili, funguje to tak, že se vždy potřebujete dostat ke dveřím, ve kterých se spustí příběhový flashback. Tyto pasáže jsou většinou ryze adventurní, takže s postavou chodíte po lokaci a interagujete s lidmi či předměty. Výjimkou je období, kdy hrajete za dítě. Právě tyto části jsou nejkreativnější a moc se mi líbilo, jak v nich byl i v rámci platformingu znázorněný život očima dětí. To se už v pozdějších životních fázích obdobně silnými nápady replikovat nepodařilo, ale upřímně mi to nevadilo. Po absolvování flashbacku dostanete dílek puzzlíku, který zapadá do vaší celkové skládačky, a pokračujete dál nahoru.

Jak jsem říkal, platforming je tu opravdu jednoduchý a kvůli podobnému vizuálu lokací, kde se odehrává, časem trochu zevšední. Nemohu ale říct, že by mě nebavil. Ba naopak, díky jednoduchosti a rychlosti fungoval jako akčnější odpočinek mezi adventurními flashbacky. I tak mi bylo líto, že mu chyběly kreativnější výzvy, které by třeba ještě více pracovaly s příběhovým rámcem. Takhle mi přišlo, že využívá jen naprostý základ žánru plošinovek. Což je jednoduše škoda. Ve výsledku to byl hlavně fajn mezistupeň mezi příběhovými sekvencemi, ale nic víc.

Z Blueberry ale ve výsledku odcházím nadšený.

Je to velmi milá jednohubka, která i přes několik škobrtnutí nabízí hezký minimalistický vizuál, silný náhled do chřadnoucí psychiky člověka a připomínku toho, že by k sobě lidé měli být chápavější. Také ukazuje, že ničemu nepomůžete, když se budete utápět v sebelítosti a akorát tím odeženete lidi kolem sebe. Ano, slabší platforming tomu lehce ubírá, i tak jsem byl po celou stopáž spokojený a hru vám vřele doporučuji.

Za recenzní kopii dělujeme společnosti Mellow Games