Agent 64: Spies Never Die – návrat do časů GoldenEye, který si na nic moderního nehraje

Návrat ke zlaté éře FPS se dnes většinou nese ve znamení Doomu, Quakeu nebo jiných populárních sérií 90. let. Titul Agent 64: Spies Never Die se ale vydává trochu jinam. Sólo vývojář z Francie, Replicant D6, se rozhodl oživit specifickou podobu stříleček, která vznikala v druhé polovině 90. let kolem GoldenEye 007, Perfect Dark nebo později TimeSplitters. A je až překvapivé, jak málo her se dnes do této éry skutečně vrací.

Recenzovaná verze: PC

Pro českého hráče je přitom nostalgie možná o něco slabší. Konzole Nintendo 64 u nás nikdy nepatřila mezi běžně rozšířené konzole. Cena této herní stanice nebyla zrovna lidová. Agent 64 tak nemá v České a Slovenské republice úplně stejné nostalgické kouzlo jako pro hráče, kteří na GoldenEye či Perfect Dark strávili půlku dětství. Přesto je jeho retro styl natolik specifický, že funguje i bez osobní vzpomínky na původní hardware.

A hra se do své předlohy opírá opravdu důkladně. Hratelnost je striktně retro. Žádný velký sprint, regenerace zdraví nebo moderní systém krytí. Máte omezené zdraví, občas brnění, poměrně silný autoaim a jednoduchý pohyb. Nepřátelé nejsou zrovna nejchytřejší a občas se projeví i typický -jank- starých 3D her. Zásah hráče je často náhodou. Ale to je dobře, protože je Agent 64 docela obtížná hra (zvláště na vyšších obtížnostech levelů). V roce 2026 to může znít jako kritika, ale v případě Agent 64 je to spíše součást konceptu. Kdo chce moderní FPS, bude pravděpodobně hledat jinde. Kdo chce další GoldenEye, dostane přesně to, pro co přišel.

Žiješ jenom dvakrát, ale některé mise si zopakuješ

Samotné mise jsou přitom poměrně krátké, ale většinou nápadité. Nejde jen o prosté proběhnutí mapy a postřílení všeho, co se hýbe. Často je potřeba splnit i různé úkoly. Podle obtížnosti se přidávají i další, např. hledání konkrétních předmětů, vypínání systémů, vyfocení bosse, práce s počítači nebo další cíle, které hráče nutí prostředí skutečně prozkoumávat. Lokace se navíc příjemně střídají a hra dokáže během několika hodin nabídnout překvapivě pestrou směs špionážních klišé.

Právě tady ale přichází můj největší problém. Kampaň je rozdělena do čtyř aktů a k odemykání dalších je potřeba získávat tzv. cyphers. Ty dostáváte za dokončování misí na vyšších obtížnostech a další akt tak nejde jednoduše projít jako klasickou lineární kampaň. V praxi jsem se proto musel k některým misím vracet podruhé, potřetí a hrát je znovu, abych získal dostatek bodů pro pokračování.

Samotné opakování přitom není až takový problém. Vyšší obtížnosti přidávají další úkoly a mění způsob, jakým je potřeba misi projít. Nicméně v rámci první hry to trochu rozbíjí kontinuitu kampaně. Místo „ještě jednu misi a pokračujeme v příběhu“ se z toho občas stává „potřebuji ještě několik cipherů, takže si zopakuji něco, co už jsem právě hrál“. U hry, která má jinak velmi příjemné tempo (mise trvají od pár minut po cca 15 minut), je to trochu škoda.

Jeden svět nestačí, a to ani v SP

Příběh samozřejmě nečekejte nijak hluboký. Agent 64 se nesnaží být novým špionážním thrillerem, ale spíše interaktivním béčkovým filmem z osmdesátek. Starý agent, padouch, tajné základny, hrady, muzea, sníh a další ingredience jsou přesně tam, kde je čekáte. Absence dabingu a vyprávění prostřednictvím textů pak jen podtrhuje retro zaměření.

Vedle kampaně je tu navíc kooperace, multiplayer a Arena, kde si lze nastavit vlastní zápasy proti botům nebo dalším hráčům. K tomu se přidávají Challenges a Paradox Mode s různými modifikátory. Hra tak rozhodně nekončí ve chvíli, kdy dohrajete hlavní kampaň. Právě hraní s dalšími lidmi může být jedním z hlavních důvodů, proč se k Agent 64 vracet. Tedy za předpokladu, že najdete některé další staromilce.

Dnes neumírej

Celkově mám z Agent 64 trochu rozporuplný, ale ve výsledku pozitivní pocit. Není to dokonalá hra a rozhodně není pro každého. Někomu může vadit archaická střelba, hloupější AI nebo nutnost opakovat mise kvůli cypherům. Na druhou stranu právě důslednost, s jakou se Replicant D6 drží své předlohy, je jeho největší předností. Agent 64 navíc nevstupuje do té nejčastěji napodobované části historie FPS. Zatímco retro stříleček inspirovaných Doomem existují desítky, návrat ke GoldenEye, Perfect Dark a dalším konzolovým FPS z přelomu tisíciletí je stále poměrně vzácný. A právě proto má Agent 64 své místo.

Ve výsledku jde o zdařilý a sympatický indie projekt. Pro nostalgiky bude příjemným návratem do éry N64, pro ostatní zase zajímavou možností okusit podobu FPS, která už dnes téměř zmizela. Několik hodin kampaně uteče rychle a díky co-opu, online hraní a dalším režimům se dá její životnost příjemně prodloužit. Agent 64: Spies Never Die není návratem do minulosti pro každého. Ale určitý typ hráčů potěší, a možná jim i připomene legendy z minulosti.

Za recenzní kopii děkujeme spoelčnosti: Stride PR