Twisted Tower: Recenze krvavé lunaparkové jízdy

Twisted Tower už od svého ohlášení vzbuzoval jistá očekávání. Nejenže za ním stojí Atmos Games, studio, které má na svědomí výbornou temnější plošinovku Pinstripe, ale před vydáním byla hra poměrně často přirovnávána také k sérii BioShock. Tu svou zvrácenou podobou lunaparku a stylizací padesátých let skutečně v lecčems připomíná. Bylo by ale podle mě bláhové čekat od ní něco podobně komplexního. Twisted Tower je totiž ve své podstatě lehce ulítlou střílečkou, která během sedmi až osmi hodin cílí hlavně na vizuálně atraktivní a svižný akční zážitek. To, zda se jí to povedlo, je už věc druhá.

Recenzovaná verze: PC

Kromě upozornění, ať od ní nečekáte další BioShock, je dobré vyvrátit ještě jeden mýtus, na který láká samotná stránka hry na Steamu, a tím jsou hádanky. Ty tu příliš nečekejte, minimálně ne v podobě, která by vám měla potrápit mozkové závity. Twisted Tower je opravdu ve své podstatě lineární koridorovou čistokrevnou střílečkou s několika odbočkami. Neznamená to, že jde o špatnou hru, jen je lepší mít realistická očekávání.

Pokud do ní tedy půjdete s tím, že si chcete užít střílečku z první osoby se znetvořenými protivníky v úchylném lunaparku, budete podle mě nadmíru spokojení. Navíc se dočkáte i několika milých překvapení, mezi která patří například příběh.

Ten sleduje mladíka Vincenta s přezdívkou Goldfish, která ano, naráží na paměť akvarijní rybičky. Vydává se zachránit svou přítelkyni do pořádně pokrouceného ostrovního lunaparku, který vlastní a dříve provozoval zapadlý režisér Mr. Twister. Ten natáčel brakové filmy, jež měla Goldfishova přítelkyně velmi ráda.

Poměrně mě překvapilo, že vám během průzkumu lunaparku tvůrci skutečně dávkují nějaký příběh. Je sice vyprávěný převážně skrze nahrávky a předčítané dopisy, šikovně ale bez sáhodlouhé expozice dotváří minulost postav a zároveň funguje jako povedený foreshadowing některých pozdějších překvapení.

Překvapilo mě to hlavně proto, že jsem očekával, že se tu ději nebude věnovat prakticky žádná pozornost. Hratelností se totiž jedná o poměrně frenetickou střílečku. Rozhodnutí postupně během cesty budovat charakter a minulost hlavního hrdiny i několika postav kolem něj mi proto přišlo jako funkční kotva, která krvavému řádění dodává trochu potřebné hloubky.

Nečekejte žádné spletité vyprávění. V rámci žánru jde ale o příjemné zpestření a velmi mě bavilo odhalovat, kam se celá zápletka stočí a jak nakonec dopadne. Navíc mi přišlo, že si v ní tvůrci dokázali s hráčem několikrát šikovně pohrát. Jednoduše šlo o funkční motor, který mě hnal dál k tomu nejdůležitějšímu, tedy samotné hratelnosti.

Ta je velmi prostá. Jedná se o rychlou střílečku, ve které postupně procházíte pěti stylisticky odlišnými podlažími. Navštívíte například vodní park, Klaunské kasino, hotel, karnevalový les nebo vesmírnou stanici. Každá oblast má vlastní výraznou vizuální identitu a snaží se působit jako samostatná atrakce celého pokřiveného zábavního parku.

Samotné lokace jsou ale navržené spíše koridorově. Hlavní cesta vás většinou vede přes sérii místností, chodeb a menších bojových prostorů, ze kterých občas odbočíte do urkyté mísntosti kde najdete různé bonusy. Díky tomu se v jednotlivých patrech dobře orientujete a tempo málokdy stojí. Jednotlivá podlaží navíc podporuje i nějaký ten lore. Například vycházejí z filmů režiséra Mr. Twistera a spolu s novými prostředími se postupně objevují také další druhy protivníků, kteří se následně vrství s těmi staršími. To jsem velmi vítal. Hra vám totiž s každou novou tematickou oblastí představí něco nového a následně jednotlivé typy nepřátel kombinuje v dalších přestřelkách. Variant nepřátel sice není obrovské množství, ale díky jejich postupnému odhalování mě to příliš nemrzelo.

Navíc mi jejich design přišel opravdu povedený. Máte tu třeba tygra, který po vás hází ohnivé střely, agresivní obtloustlou mořskou pannu, létající klauní hlavy a několik dalších bizarností. Všichni výborně doplňují pokřivené panoptikum, ve kterém se nacházíte.

K jejich eliminaci vám slouží plejáda různorodých zbraní. Od relativně normální pistole, brokovnice a samopalu až po žvejkačkový kulomet, prak nebo dřevěnou palici. Celkem jich najdete deset a každá z nich má povedený hračkový vizuál, který přesně zapadá do celkové stylizace.

Postupně je můžete vylepšovat, a to jak prostřednictvím speciálních schopností, například zpomalením času, silnější střelou na krátkou vzdálenost nebo rychlopalbou u žvejkačkového kulometu, tak klasickými pasivními bonusy. Mezi ně patří větší zásobník, rychlejší přebíjení či vyšší poškození.

Upgrady kupujete za lunaparkové tickety, které můžete nacházet v jednotlivých lokacích. Získáváte je rozbíjením předmětů i prozkoumáváním různých skrytých míst, na která vás hra po objevení upozorní. Trochu mě ale zamrzelo, že i přes moji urputnou snahu prošmejdit prakticky každé zákoutí jsem měl pocit, že jich mám pořád málo.

Vylepšení jsou navíc zbraň od zbraně stále dražší, takže jsem se nakonec ustálil u několika svých oblíbených kousků. Další jsem tolik nepoužíval a raději utrácel tickety za zbraně dostupné dříve, u kterých byla cena jednotlivých upgradů přívětivější.

Nakonec to není žádný velký problém, protože nové zbraně jsou poměrně silné i bez dalších vylepšení. Přesto mi ceny přišly trochu přestřelené. Tickety navíc utrácíte také za jídlo nebo náboje umístěné v průhledných vitrínách, takže jich následně nezbývá tolik. A právě munici budete potřebovat, protože nepřátelé vám místy dokážou pořádně zatopit pod kotlem.

Samotný gunplay mě velmi bavil. Každá zbraň působí trochu jinak a hodí se na odlišné typy protivníků. Oceňuji hlavně to, že vás některé situace přirozeně nutí výbavu střídat. Ne že byste tlustého klauna s kulometem nemohli zabít pistolí, ale žvejkačková kanonáda nebo samopal jsou proti němu jednoduše mnohem vhodnější.

Na nepřátele v dálce se zase hodí prak a při vydělávání ticketů jsem ocenil kuličkovou pistoli, která vám za headshot přihodí padesát dalších.

Zásahy jsou navíc krásně čvachtavě ozvučené a doprovází je pořádná porce krve i odlétávajících kusů masa. Nečekejte žádnou propracovanou fyziku ustřelování končetin. U některých protivníků sice může odletět například hlava, ale tím to v zásadě končí. Mně to ale k celé temně cartoonové stylizaci sedlo a přestřelky jsem si užíval prakticky po celou dobu. Jsou rychlé, svižné a správně krvavé.

Místy navíc představují poměrně slušnou výzvu. Občas sice dokážou být lehce nefér, protože se na vás sesype velké množství různých druhů nepřátel najednou, zároveň vás právě tyhle okamžiky nutí kombinovat výzbroj a nad střetem trochu přemýšlet. A to cením.

Bohužel se i přes to začne postupně dostavovat stereotyp. Hlavně od poloviny totiž děláte v zásadě pořád to samé. Jednotlivá patra sice mění vizuální styl a skladbu protivníků, samotný průchod ale nadále stojí hlavně na hledání skrytých míst a pravidelných přestřelkách.

Navíc prakticky chybí hádanky, na které hra láká. Tedy pokud za ně nepovažujete stisknutí tlačítka, kterým otočíte místnost a následně projdete dál, nebo hození kostkové bomby na dveře. Všechno je poměrně banální.

Postupem času sice získáte například možnost provést během skoku dash nebo se pomocí házecích tyčí přichytit a vytáhnout na vzdálenější místo, jenže hra s těmito schopnostmi nepracuje nijak zvlášť nápaditě. Řešení máte většinou okamžitě před očima a téměř vždy přesně víte, co máte udělat.

Samo o sobě by mi to tolik nevadilo. Tvůrci ale na podobné prvky lákali a ve výsledku mi přišly spíš jako stylistická výplň, která má vytvořit pocit, že během střelby děláte ještě něco dalšího.

Je to škoda, protože si dokážu představit, jak moc by šlo s jednotlivými schopnostmi vyhrát. Větší výskok nebo dash si přímo říkají o nějaké propracovanější platformingové pasáže. Těch se tu ale většinou dočkáte jen v podobě přeskočení propasti nebo jednoduchého přesunu na další místo. Něco výrazně náročnějšího přichází prakticky až během finálního bossfightu.

Stejně tak mě zamrzela absence nějakých rail shooter pasáží. Přitom zrovna jízda ve vozíku horské dráhy by do celého konceptu seděla naprosto dokonale. Nebo jakékoliv další minihry a atrakce, které by naředily stále se opakující průchod skládající se z otevírání dveří, lehounkých „nehádanek“ a dalších přestřelek.

Místy jsem si vysloveně říkal: „Ty jo, teď určitě přijde rail shooter pasáž.“ A ono nic.

Právě podobné změny tempa by podle mě Twisted Tower vyloženě potřeboval. Je to ale zároveň moje jediná opravdu výrazná výtka .

Jinak jsem si hru opravdu užil a musím ocenit celou grafickou stránku. Zábavní park vypadá skvěle a tvůrci si dokážou místy překvapivě dobře pohrát i s hororovou atmosférou. Několikrát jsem se dokonce poměrně solidně lekl.

Různé drobné detaily, plakáty nebo občasné fekální vtípky mě společně s vizuální stylizací držely u obrazovky i ve chvílích, kdy už se začínal projevovat zmiňovaný stereotyp. Navíc jednotlivá patra skutečně působí jako samostatné atrakce stejného pokřiveného lunaparku. Jedno může být zaplavené a pracovat s podvodní stylizací, jiné vás zavře mezi automaty a klauny, ale všechna pořád spojuje stejná vyšinutá estetika padesátkového zábavního resortu.

Radost mohou mít také kompletisté. Po dokončení hry totiž zábava úplně nekončí a otevřou se vám některé oblasti, které byly při prvním průchodu zablokované. Již navštívená patra tak můžete prozkoumat z trochu jiného úhlu a odhalit další vrstvy příběhu i hrdinovy minulosti. Díky tomu lze zpětně ještě více ocenit poměrně kvalitně vystavěný lore celé hry.

Twisted Tower je tak výbornou žánrovkou, která si umí pohrát s hororovými prvky a zároveň i s brakem, na který neustále odkazuje. Nabízí svižnou a krvavou jízdu, která dokáže představovat i slušnou výzvu a po většinu času mě opravdu bavila.

Škoda jen, že se ke konci začne výrazněji opakovat a některé prvky, především hádanky a pohybové schopnosti, nedokáže využít zdaleka tak nápaditě, jak by mohla. Díky svižnému tempu, výborné stylizaci a rozumné herní době ale pořád baví skoro až do závěrečných titulků.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti premiercomms