Dark Auction: Recenze melancholické vizuální novely

Na Dark Auction jsem se velmi těšil, a to zejména kvůli účasti scénáristky Riki Suzuki, která psala scénáře k mým velmi oblíbeným hrám, například Glass Rose, Hotel Dusk a The Last Window. Autorčin melancholický styl, důraz na lidskost a všední problémy postav ve mně vždy silně rezonovaly, a v naději, že se toho opět dočkám, jsem měl logicky vysoké očekávání. Ta sice nebyla rozsápána na prach, ale hra se nevyhnula několika výraznějším škobrtnutím, ze kterých nicméně vyvázla bez vážnějších zranění. Na to, jak tahle vizuální novela točící se kolem Adolfa Hitlera funguje jako celek, se podíváme níže.

Recenzovaná verze: PC

Dark Auction se v době sepisování recenze potýká na Steamu se smíšeným hodnocením, které primárně pramenilo z toho, že tvůrci použili na jeden z obrazů ve hře AI. Obraz je přitom v příběhu popisovaný jako jeden z nejkrásnějších, což samozřejmě vyvolalo kontroverzi. Tvůrci ale rychle zareagovali a AI obraz nahradili novou verzí zpracovanou artistou jménem Kohske, stojícím za art stylem celé hry. Zmiňuji to hned na začátku, protože se k tomu nechci dál vracet a moji recenzi to nijak neovlivní, jen chci avizovat, že o tom vím. Je škoda, že se AI na obraz použilo, ale není to podle mě gró celé hry a v rámci budgetu to dokážu pochopit.

Teď už se ale pojďme podívat na samotnou hru. Smíšené reakce si dokážu spojit i s tím, že stejně jako Suzukinina minulá tvorba je i tahle hra velmi svá a narativně ne úplně přívětivá pro hráče, kteří čekají temný, šoky nabitý mysteriózní příběh. Podobně jako v Hotelu Dusk je i tady hlavní děj spíš spojnicí mezi osudy a osobními problémy postav, které stojí v popředí.

Hlavní hrdina Noah Crawford se v osmdesátých letech vydává do západního Německa, k hradu Geheimnis poblíž pohoří Schwarzwaldu. Jeho otec Leonard totiž několik dní nezvěstný poté, co obdržel tajemnou pozvánku na aukci předmětů spojených s takzvaným Diktátorem X. Noah má o otce strach, a tak se na místo vydává sám. Po příchodu ale najde otce mrtvého, zhrouceného v křesle, s podivným zařízením na hlavě.

Muž v papouščí masce, který aukci řídí a říká si Aukcionář, Noahovi slíbí, že mu prozradí pravdu o otcově smrti. Má to ale podmínku. Noah musí otce nahradit jako účastník a zároveň zajistit, aby aukce dalších pěti účastníků „uspěly“. Noah navíc záhy zjistí, že on ani ostatní hosté nejsou schopní z hradu uniknout.

Samotná aukce funguje tak, že účastníci draží předměty propojené s rodinnou historií a Diktátorem X pomocí vlastních vzpomínek. Každý z nich touží získat konkrétní artefakt, ať už kvůli uzavření otevřené kapitoly, nebo kvůli odpovědím, které jim celý život chyběly. Jenže není to tak jednoduché. Aby dotyčný vytoužený předmět získal, musí projít jakousi „opravou“ vzpomínek. Nasadí si helmu jako součást zařízení a stroj mu pomáhá restrukturalizovat paměťový film spjatý s jeho předkem. Účastníci přitom dostávají zařízení zvané EPO, kterým „vkládají“ vzpomínky do dražby. Pokud ale někdo nabídne falešnou vzpomínku, stroj ho zabije. Když se dražiteli podaří projít všemi čtyřmi fázemi obnovy paměti, vyhraje předmět, o který usiluje.

Noah mezi tím pátrá po životě jednotlivých účastníků, hledá souvislosti s Diktátorem X a postupně odhaluje i tajemství svého otce.

I když je záhada kolem Diktátora X, temné organizace a samotných předmětů jedním ze stěžejních pilířů příběhu, pracuje se s ní jinak, než by vám atmosféra či synopse mohly naznačovat. X tu často slouží jako katalyzátor dávných rodinných sporů a nevyřešených záležitostí. Skrze něj se ukazuje, jak byly osudy rodin ovlivněny, ať už z pozice jeho přítelkyně, spolupracovníka, nebo jen člověka, který se k němu kdysi nachomýtl.

Někdo může namítat, že rozpracování druhé světové války je tu povrchní. Jenže to podle mě nebyl záměr příběhu. Důraz je kladen primárně na osudy postav a na to, jak se s nimi vyrovnávají. To je něco, co autorčinou tvorbou prostupuje dlouhodobě. Proto pokud hledáte drsný příběh plný gore, zvratů a permanentního napětí, můžete být zklamáni.

Příběh je totiž hlavně melancholický. Hlavní hrdina tu podobně jako detektiv Hyde z Hotelu Dusk funguje jako katalyzátor a rozplétač osudů cizích lidí, kteří ale nakonec zapadnou do jeho života víc, než čekal. Postavy jsou různorodé. Máte tu silného introverta s komplikovaným vztahem k matce, doktora, který v sobě celý život nosil neodpuštěnou nenávist, a další. Každý si nese své bolístky a charakterové oblouky, které podle mě fungují a působí lidsky, i když někomu mohou přijít fádní.

Mně se líbily. Postupné poznávání účastníků aukce fungovalo po celou stopáž hry, která je na vizuální novelu poměrně střízlivých zhruba patnáct hodin. Díky tomu mi nikdy nepřišlo, že by se hra točila v kruhu, i když ke stereotypu rozhodně došlo. Příběh, respektive samotné postavy, to ale dokázaly udržet zábavné. Dodám také, že i přes důraz na lidskou rovinu se čas od času dostaví zvraty a záhady, které děj okoření.

Co musím pochválit, je dabing. Přišel mi kvalitní. Ano, někdy může působit afektovaněji nebo až teatrálně, ale mně to k zasazení do potemnělého hradu sedělo. To samé platí pro soundtrack, který je velmi povedený, i když mám místy pocit, že pár skladeb nebylo použito v úplně ideální chvíli.

I přes to, že je příběh zajímavý a baví, neobejde se bez neduhů. Jedním z nejvýraznějších jsou občasné chyby v překladu, kvůli kterým dialogy v určitých pasážích trochu šustí papírem. Je možné, že je to místy i samotným writingem, ale kvůli podivným slovním spojením bych se spíš přikláněl k překladu. Zároveň se příběh občas zacyklí a jeho vývoj může působit stereotypně, což bohužel podporuje i gameplay.

Ve hře se po lokacích pohybujete z pohledu první osoby, v jednodušším, ale pro vizuální novelu funkčním 3D prostředí, které je navíc poměrně hezké. Postavy mají 3D modely s prkennějšími animacemi, a při dialozích pak uvidíte především kreslené portréty. Animace jsou toporné, pravděpodobně kvůli rozpočtu, ale mně to nevadilo. Ano, opakuje se tu pár pohybů pořád dokola, jenže většinu času stejně trávíte v dialozích, takže to ničemu neubírá. A zároveň cením snahu to takhle kombinovat.

Problém nastává v tom, že každý den ve hře probíhá prakticky stejně. Vstanete, pokecáte s postavami, někomu se nahlásíte, pak zjišťujete informace o postavě, jejíž aukce ten den proběhne, znovu se někomu nahlásíte, proběhne pár dialogů a aukci vyřešíte. Tahle smyčka se opakuje každý den a i když zápletka postupně graduje, je znát, že hra z nastaveného cyklu moc nevybočuje.

Mrzelo mě i to, že tu nejsou žádné adventurní puzzly během prozkoumávání hradu, protože prostředí k tomu přímo vybízí. Místo toho sbíráte mince, které jsou předem naskriptované, abyste pravidelně otevírali tajemnou skřínku v jedné místnosti. Na konci dne pak pomáháte hrdinovi sumarizovat, co se událo, v poměrně banální minihře, kde odpovídáte na jednoduché otázky. Jako připomenutí děje to funguje, ale přišlo mi to zbytečné a výplňové, hlavně když to děláte na konci každé kapitoly. K pocitu stereotypu to přidává.

Interaktivita se ale láme funkčněji v samotné aukci. Noah se tu snaží pomoct dalším účastníkům vyhrát předmět, po kterém touží, právě skrze zařízení napojené na DNA a historii jejich předků. Bez zbytečného komplikování to funguje tak, že v různých etapách doplňujete do nekompletních vzpomínek chybějící slova, předměty, nebo skládáte správné pořadí událostí. Když to splníte, aukce je hotová.

Je škoda, že je to poměrně jednoduché. Kromě posledního kola jsem téměř nikdy neměl problém a měřič života postavy, který se při chybách snižuje, mi skoro nikdy neklesl. Jako minihra mě to bavilo, jen bych ocenil vyšší obtížnost. A navíc je to stereotypní i tím, že pán aukce vám pořád dokola vysvětluje stejná pravidla, i když už pomáháte u čtvrté aukce. Jeho opakované vysvětlování mě postupně začalo ubíjet.

To je ale z negativ vše. Dark Auction je sice poměrně clunky, ale má silný děj, melancholickou atmosféru a hezký vizuál. Bohužel ho místy sráží stereotypní narativní struktura a gameplay loop, kterému by neuškodilo více péče. A když už se hra snaží o hádanky, klidně mohly být o něco těžší a více k zamyšlení.

I přesto jsem si ale hru užil a patnáct hodin času absolutně nelituji. Srdíčko tu cítit je. Pokud máte chuť na lidskou vizuální novelu skloubenou s mystery, neuděláte chybu, a to platí dvojnásob pro fanoušky Hotelu Dusk. Pokud ale čekáte adventuru plnou puzzlů, radši to nezkoušejte. Já odcházím spokojen.

Za poskytnutí recenzní kopie děkujeme IzanagiGames