Defender of the Crown: The Legend Returns – Recenze návratu středověké klasiky v novém kabátku

Defender of the Crown mě ve své době vzniku z naprosto logických důvodů minulo. Originál totiž vyšel už v roce 1986 na Amigu, tedy více než deset let před mým narozením, a později se dostal i na další počítače a konzole. Jako ročník 1997 jsem tak o něj pochopitelně ani nezavadil. Zbystřil jsem ale při oznámení nové verze The Legend Returns, kterou bych se nebál označit spíš za remake než pouhý remaster.

Líbila se mi atmosféra starých dobrodružných románů, propojení strategie s akčnějšími minihrami a také možnost zahrát si titul jak v novém kabátku, tak i v podobě blízké původní Amiga verzi. Právě možnost přepínat mezi modernizovaným pojetím a návratem ke kořenům mi přišla jako sympatický způsob, jak představit téměř čtyřicet let starou klasiku i někomu, kdo ji stejně jako já nikdy nehrál.

Recenzovaná verze: PC

Zpočátku ale dokážou být jednotlivé mechaniky poměrně zahlcující. Už při výběru vladaře dostanete několik postav, přičemž každá má jiné přednosti a slabiny. Liší se například schopnostmi v šermu, turnajích nebo vedení armády, takže volba není pouze kosmetická a může ovlivnit, jakým způsobem se vám bude během daného runu dařit. Následně se před vámi otevře mapa Anglie rozdělená na jednotlivá území a vaším cílem je postupně porazit ostatní lordy, obsazovat jejich panství a nakonec sjednotit zemi pod svou vládou.

Každé získané území vám přináší další příjem, který následně investujete do rozšiřování armády. Čím více oblastí ovládáte, tím lépe jste finančně zajištění a můžete si dovolit další vojáky, jenže soupeři samozřejmě nezůstávají stát na místě. Postupně expandují také a mohou vám některá území znovu sebrat. Je tedy potřeba přemýšlet, kdy útočit, kde ponechat dostatek vojska a kdy je lepší ještě chvíli šetřit. Defender of the Crown přitom není žádná hluboká strategie, ve které budete půl hodiny studovat statistiky jednotlivých jednotek. Všechno je podané poměrně jednoduše a hlavní kouzlo spočívá spíš v propojení této strategické vrstvy s kratšími akčními sekvencemi.

Do hry totiž vstupuje několik dalších možností, jak získávat slávu, území nebo třeba výhodné spojenectví prostřednictvím sňatku. Právě tady přicházejí ke slovu minihry, které podle mě tvoří velkou část identity celého Defender of the Crown.

První z nich je osvobození princezny v nesnázích z hradu. V krátké sekvenci se z bočního pohledu prošermováváte přes několik nepřátel a snažíte se dostat až k cíli. Soubojový systém je velmi jednoduchý, ale v rámci krátké vložky funguje a příjemně rozbíjí strategickou část. Bohužel se všechno odehrává prakticky pokaždé ve stejném prostředí, takže po několika opakováních začne být tato minihra poměrně jednotvárná a už nepůsobí tak svěže jako při prvních pokusech.

Mnohem víc mě bavily rytířské turnaje na koních. Ty jsou rychlé, jednoduché a nakonec se staly mojí nejoblíbenější vedlejší aktivitou. Zpočátku mě ale jejich ovládání dokázalo pěkně zmást. Nevěděl jsem, jak správně korigovat kopí a zároveň vést koně tak, abych soupeře vůbec trefil, což mělo za následek několik opravdu ošklivých porážek. Po pár pokusech jsem ale systém pochopil a začal si jednotlivé souboje užívat. Úspěšný zásah protivníka má navíc příjemně uspokojivý efekt a právě díky krátké délce jsem se k turnajům rád vracel.

Poslední výraznější minihrou je obléhání hradu, kdy se prostřednictvím katapultu snažíte prolomit jeho obranu. Tady jsem měl naopak asi největší problém s ovládáním. Míření pouze pomocí kolečka myši nahoru a dolů mi nepřišlo příliš intuitivní a trefit správné místo bylo často spíš úmorné než zábavné. Samotný nápad je přitom dobrý a opět hezky zapadá do toho, jak se hra snaží klasická strategická rozhodnutí převádět do krátkých interaktivních sekvencí. Jen bych si právě u katapultu dokázal představit přirozenější způsob ovládání.

Mimo tyto aktivity je potřeba hlavně shromažďovat vojsko, šetřit peníze a postupně obsazovat jednotlivá území. V samotných bitvách můžete volit různé způsoby, jakými se mají vaše jednotky zachovat, a rozhodovat se mezi agresivnějším nebo opatrnějším postupem. Není to žádný Total War a jednotlivé střety jsou schválně výrazně jednodušší, což mi k tempu celé hry sedlo. První runy ale dokážou být poměrně frustrující, než vůbec pochopíte, jaký styl hraní se po vás očekává. Nějakou dobu mi trvalo zjistit, jak rychle expandovat, kdy investovat do armády a kolik vojáků si můžu dovolit přesunout, aniž bych si zbytečně odkryl jiné území.

Jakmile se ale naučíte jednotlivé systémy číst a začnete mapu postupně ovládat, všechno je výrazně jednodušší. Právě tehdy jsem začal chápat, proč základní koncept fungoval už před čtyřiceti lety. Jedna partie nemusí trvat několik večerů a hra se nesnaží být obrovskou strategií, která vám sežere desítky hodin. Mnohem lépe podle mě funguje na kratší seance, kdy si jednou za čas dáte jeden run, vyberete jiného vladaře, zkusíte trochu odlišný postup a během relativně krátké doby prožijete malé středověké dobrodružství. V tom vidím její největší zábavnost i dnes.

The Legend Returns navíc nepřináší pouze modernizovaný Classic Mode a možnost vrátit se k původnější podobě hry. Součástí je také nový Kingdom Mode, který se od klasického Defender of the Crown odklání výrazněji a přidává roguelike prvky. Tady už se pracuje s procedurálně generovaným průchodem, postupným odemykáním dalších možností a především s kostkami a kartami. V soubojích například házíte kostkami a jejich výsledky následně upravujete pomocí získaných schopností nebo karet tak, abyste překonali soupeřovo skóre.

Jde o příjemný bonus, který dokáže základní koncept trochu obměnit, a oceňuji hlavně to, že autoři nezůstali pouze u grafického předělání staré hry. Přesto mi klasická varianta přišla charakterističtější a zábavnější. Právě kombinace mapy, budování armády, turnajů, šermu a obléhání má totiž specifické kouzlo, díky kterému si Defender of the Crown nespletete s jiným titulem. Kingdom Mode jsem tak bral spíš jako zajímavé zpestření pro chvíle, kdy už máte tradiční systém dostatečně zažitý a chcete si dát něco trochu jiného.

Jednou z věcí, která mě na The Legend Returns oslovila okamžitě, je vizuální stránka. Nová podoba hry je nádherná a velmi se mi líbí, že i přes výraznou modernizaci pořád respektuje estetiku retro pixel artu. Autoři se nesnažili originál zahodit a nahradit ho úplně jiným stylem, ale spíš vzali jeho původní vizuální identitu a výrazně ji vybrousili. Portréty jednotlivých postav jsou barevné a detailní, mapa působí přehledně a některé minihry mají opravdu nádherný pixelartový vizuál, který skvěle podtrhuje atmosféru starých dobrodružných románů.

Celkově na mě barevná paleta působila velmi příjemně a hra dokáže být na pohled pestrá, aniž by přišla o retro charakter. O to víc oceňuji možnost sáhnout také po původnější vizuální podobě. Je hezké mít vedle sebe starou a novou variantu a přímo vidět, jak moc se jednotlivé scény změnily, aniž by přitom ztratily svoji původní identitu.

Defender of the Crown: The Legend Returns je tak zvláštní kombinací historického artefaktu a moderní předělávky. Jeho strategická část je na dnešní poměry jednoduchá a některé minihry začnou poměrně rychle ukazovat svůj věk nebo se opakovat. Největší problém jsem měl především s katapultem a začátky, kdy hra neumí všechny své mechaniky úplně ideálně vysvětlit. Jakmile jsem ale pochopil její rytmus, začal jsem si jednotlivé runy užívat výrazně víc.

Nečekejte Civilization ani komplexní středověkou strategii, ve které budete několik hodin řešit ekonomiku jednoho města. Tohle je spíš rychlé dobrodružství, během kterého si vybudujete armádu, dobudete několik panství, prošermujete se hradem, srazíte soupeře z koně a katapultem mu rozbijete hradby. A právě v této jednoduchosti mi Defender of the Crown fungoval nejlépe. Jako člověk, kterého originál kompletně minul, jsem byl nakonec příjemně překvapený, jak zábavně dokáže jeho základní koncept působit i dnes. Není to hra, kterou bych zapnul na deset hodin v kuse, ale právě jako kratší středověká jednohubka, ke které se jednou za čas vrátím na další run, mi The Legend Returns sedlo velmi dobře.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Ico Partners