IRON NEST: Heavy Turret Simulator – recenze obřího dieselpunkového kolosu

Iron Nest: Heavy Turret Simulator dokazuje, že válku nemusí nutně vyhrávat hrdinství, ale hlavně rozmysl a pořádek v hlavě. Hra vás netrápí rychlým mířením, ale spíše tím, abyste si nepopletli čísla a neposlali tak svojí střelu někam vedle. Je to malá indie záležitost od dvojice vývojářů, která si přesto vysloužila pověst jednoho z nejsilnějších simulátorů a to i pro lidi, kteří tento žánr moc nemusí. A po odehrání jakožto jeden z lidí co tyto tituly moc nemusí chápu proč.

Testovaná verze: PC

Základní koncept Iron Nestu je celkem prostý. Sami pilotujete obří válečný stroj a podle instrukcí, které vám chodí na starém psacím stroji, máte střílet do nepřátelských linií. Hra je zasazená do alternativní historie, kde si vládnoucí Kastilské království pořídilo tenhle obří dieselpunkový kolos na to, aby si udrželo moc nad jejich nepřáteli. Vy jste jediný osamocený operátor tohoto stroje, vaším jediným dalším společníkem je kočka, kterou občas můžete potkat v podpalubí když si jdete po směně lehnout, a vaším úkolem je plnit rozkazy, ať už s nimi souhlasíte, nebo ne, protože ve válce se na váš názor nikdo neptá.

Protože ale nejde o žádné malé vozítko, či například tank, ale o skutečně masivní stroj o několika patrech, jeho ovládání není zdaleka tak jednoduché jako namířit a zmáčknout spoušť. Samotná střelba se skládá z několika kroků, a v průběhu patnácti misí kampaně přibývají další kroky, zatímco ty staré, již osvojené, postupně nabírají na složitosti. Než se do celého procesu dostanete, chvíli vám potrvá, než si všechny kroky srovnáte v hlavě, ale jakmile se to stane, celá příprava palby se promění v něco, co děláte skoro automaticky.

Nejprve je potřeba najít na mapě, kde se nepřátelské jednotky nacházejí, a zjistit tak vzdálenost a úhel potřebný k přesné trefě. Jde o vlastně o takovou geometrickou hříčku, kdy na velkém stole s mapou postupně podle instrukcí přidáváte figurky, kreslíte kružnice, přímky a jejich průsečíky, abyste zjistili v lepším případě přesnou, čí teoretickou polohu nepřítele. Hra vám totiž nikdy neřekne přímo, kde se nepřítel nachází, dostáváte jen dílčí informace o tom, kde jsou vaši vlastní pozorovatelé, například pod jakým úhlem a v jaké vzdálenosti nepřítele zahlédli. Je to přesně ten typ hraní si s tužkou a pravítkem, který ze čtyř zdánlivě nesouvisejících čísel udělá pořádnou detektivní práci, a upřímně, málokterá hra dokázala z obyčejného rýsování na papíře vydolovat tolik napětí.

Jakmile máte úhel a vzdálenost zjištěné, je potřeba tyto informace předat do obří kalkulačky, mechanického stroje, který zabírá velkou část jedné stěny vaší kabiny. Postupným otáčením kol nastavíte všechny potřebné hodnoty a mašina vám vyplivne na malém lístku co si dáte do svých poznámek, přesné nastavení, na jaký úhel máte natočit děla a jak natočit celý stroj.

Pak už se pomalu blížíte k samotné palbě. Je ale ještě potřeba naložit kanóny, natočit celý stroj do správného směru, doladit natočení samotných děl a je čas na výstřel. Než ale spustíte palbu, musíte přepnout pět různých páček, které slouží jako poslední kontrola, zda máte vše správně nastavené. Na stroji jste ale úplně sami, takže je celá zodpovědnost je jen na vás, a válka na nikoho nečeká, takže se většinou snažíte přepnout všechny kontrolky co nejrychleji a rovnou vystřelit. Často to vede k tomu, že si pak říkáte, že jste si to přece jen měli překontrolovat, ale hned při další střelbě to zas porušíte. Hra si přitom skvěle hraje s pocitem masivnosti celého vašeho stroje. Výstřel je ohlušující, celá mašina se po něm zatřese, obrazovka se rozechvěje a zvuk dunícího kovu vám ještě chvíli zvoní v uších. Stejný pocit nebezpečí je cítit i z jednotlivých ovládacích prvků. Otáčení celého stroje je pomalé a namáhavé, například točení celé mašiny se provádí pomocí páky pro rychlejší otočky a kola pro doladění mírných nepřesností. Pokud ale sáhnete na kolo ve chvíli, kdy zrovna prudce otáčíte pákou, stroj se na okamžik zasekne, a z hlasité děsivé reakce stroje a trubek které na vás zasyčí jse rádi, že jste kvůli téhle chybě nepřišli o žádnou končetinu. Je to malý, ale skvěle vymyšlený detail, který dodává celé mašině opravdový pocit váhy, nebezpečí, jakou málokterá hra dokáže takhle přesvědčivě předat.

Jednotlivé mise si s tímto konceptem hezky hrají a postupně ho prohlubují, aniž by vás kdy zavalily jedním obřím tutoriálem. Zatímco první úrovně jsou v podstatě jen jednoduché odstřelování s postupně složitějšími instrukcemi, které je potřeba dekódovat, aby se zjistila poloha nepřítele, ty pozdější jsou už mnohem náročnější. Přibývají další kroky, instrukce už nejsou vždy dostačující, a je tak potřeba vystřelit průzkumnou střelu pro doplnění informací, nebo si sami objednat munici podle toho, čím zrovna potřebujete střílet, ať už jde o kouřové granáty, slzný plyn na podporu vlastní pěchoty, nebo speciální náboje na konkrétní typ cíle. Jedna z pozdějších misí dokonce vyžaduje zasáhnout pohybující se vlak jen podle jeho jízdního řádu a vlastních hodinek, jiná zase pracuje s neustále se měnící mapou fronty, takže cíle, které jste si poznamenali před deseti minutami, už dávno nemusí sedět. Hra vás k tomu všemu vede přirozeně, krok po kroku přídává jednotlivé prvky, a teprve když usoudí, že jste opravdu připraveni, nebojí se vám naservírovat skutečnou výzvu.

Pozdější úrovně jsou opravdu drsné, mají časový limit, protože nepřátelé mohou střílet zpátky, a z původně vlastně celkem poklidného puzzlu, který je hlavně o pozornosti, se najednou stává docela stresová záležitost, kdy musíte řešit několik věcí najednou a přitom si nesplést žádné z mnoha čísel, se kterými pracujete. Není horší pocit, než po pěti minutách nabíjení a otáčení zjistit, že jste se překoukli na mapě a poslali střelu úplně mimo, případně v horším případě přímo na vlastní jednotky, a musíte se dívat na nepříjemnou fotografii z místa dopadu s vědomím, že za to můžete jedině vy. O to lepší je ale pocit, když se vám podaří zasáhnout nepřítele naprosto přesně a bez jediné chyby.

Mimo samotné bojiště máte k dispozici i skromné zázemí uvnitř stroje. Dole je malý obytný kout, kde si můžete uvařit kávu znovu s velkou dávkou instrukcí a bydlí zdě i již už zmíněná kočka. Nahoře zase najdete gramofon, na kterém si můžete pustit hudbu z desek, které postupně v průběhu kampaně nacházíte na zlepšení pracovní morálky.Časem navíc odemknete i požadavkovou stanici, na které si razítkem objednáváte průzkumné přelety letadel nebo různé typy munice, což přidává další vrstvu rozhodování, protože každý požadavek něco stojí a chytří hráči se snaží vystačit s co nejmenším množstvím zdrojů. Většina problémů má několik řešení a čím jednodušší řešení zvolíte, tím více bodů vás stojí. Je tedy najít určitý balanc meži pohodlím, cenou a časem který není neomezený. Celkem rychle začnete mít i možnost používat druhý hlavní kanón, díky kterému můžete zasáhnout dva cíle rychle po sobě, pokud tedy zvládnete žonglovat se všemi výpočty a nastaveními najednou.

Pozdější mise mají navíc už i náznak nějakého vedlejšího příběhu, který zde funguje spíš jako okrajová záležitost, ale na tuto trochu simulátorovou záležitost, funguje velice dobře. Po misích narazíte na novinové články popisující bitvy, kterých jste byli součástí, plné hrdinských titulků, která né vždy uplně odpovídají vaší zkušenosti a jsou silně zabarveny propagandou vaší vlasti. Občas najdete i dopis, nebo vzkaz od někoho, kdo s vaším jednáním není úplně spokojený, ale v boji není čas myslet na city. Iron Nest si tak pohrává s docela těžkým tématem, kdy jsou operátoři podobných strojů, které způsobují obrovské ztráty na životech, zvláštně a nepříjemně odděleni od skutečných následků svého jednání. I tohle je zde krásně vyjádřené tím, jak prostě plníte instrukce uvnitř svého stroje, jehož dosah je natolik velký, že nikdy přímo neuvidíte, co vaše střely doopravdy způsobily. Když vám přistane na vaší mapu fotka, kde vidíte že jste zasáhli i svojí stranu tak nad tím jen trochu mírně mávnete smutně rukou. Co se dá dělat, rozkazy musí být splněny. Příběh rozhodně není hlavním tahákem hry, ale rozhodně neuráží, a celková atmosféra, kterou Iron Nest kolem sebe vytváří, je pro tenhle hutný a unikátní puzzle víc než dostatečná,.

Díky procedurálně generovaným cílům, kdy se pozice nepřátel mění i při opakovaném hraní stejné mise, a systému medailí za výkon, má hra navíc slušnou znovuhratelnost, ale spíše vám dělá další pokusy stále zajímavé. Pro velké fajnšmekry je ale zde určitě možnost sednout do stroje znovu a zkusit tentokrát opravdu netrefit nikoho ze své strany. Co je v tento moment trochu škoda je, že kvůli tomu jak moc sekvenčně funguje operování stroje tak se hra až nabízí k nějaké kooperativní akci, v tento moment ale není k dispozici. Multiplayer je ale podle vývojáře na plánu, takže je dost možné, že se tahle mezera časem zaplní a snad k ní dostaneme i nějaký další obsah co bude ještě o trochu ostřejší než doteď, když budeme mít extra pár rukou co nám bude pomáhat.

Iron Nest: Heavy Turret Simulator je titul, který se dokáže zdánlivě suchou systematickou práci operování stroje, proměnit v pohlcující a napínavý zážitek. Není to žádný relaxační puzzle zážítek je třeba nonstop dávat pozor na všechny možné detaily a čísla a zároveň moc neotálet, ma to však ale svoje kouzlo. Určitě je to něco co nadchne jak fanoušky různých historických simulátorů, byť se nejedná o žádný reálný stroj či konflikt, tak kvůli celkové dotaženosti systémů i hráče co těmto hardcore záležitostem neholdují.