Halloween: The Game: Recenze ambiciozní adaptace filmové legendy

Halloween: The Game je nová asymetrická multiplayerovka od studií Gun Media a Illfonic, tedy stejné dvojice, co před deseti lety stvořila Pátek třináctého, který je po éře dalších hororových počinů, na kterých se tato studia podílela, asi nejsilnější inspirací. A je to na hře bohužel až nepříjemně vidět. Grafický styl, nedokonalé animace i samotný gameplay jsou tady velice podobné, jenže zatímco Pátek třináctého měl svoje kouzlo, Halloween působí spíš jako reskin stejné hry po letech, kterému se povedlo smazat právě to, co bylo na originále zajímavé a zábavné.

Recenzovaná verze: PC

Než se pustím do samotných problémů, je dobré si vysvětlit, jak vlastně celá hra funguje. Do jedné hry nastupují čtyři hráči jako civilisté proti jednomu Michaelu Myersovi, čerstvě uprchlému z ústavu, který se chystá strávit Halloween masakrováním městečka Haddonfield. Úkolem těchto civilistů není jen zachránit sami sebe, jak to většinou bývá v hrách tohoto žánru, ale dostat ven co nejvíc obyvatel města jednou ze čtyř možných únikových cest: policejním vagoném, hlavní bránou, osobním autem nebo dveřmi do sklepení.

Civilisté si navíc mohou zavolat policii, ať už sami, nebo prostřednictvím některého z NPC, což na mapu postupně přivádí seržanty, kteří slouží jako jakási malá pomoc pro hráče, zpomalují zabijáka a později ve hře nad nimi lze převzít kontrolu, pokud už něčí hratelná postava zemřela. Myers se zde sice pohybuje pomalu jako želva, zato disponuje teleportačním skokem, který mu umožní znenadání se objevit za rohem nebo v temné místnosti, pokud se na něj zrovna nikdo nedívá a nesvítí tam.

Pokud se mu tímto nečekaným skokem, nebo pomalým plížením podaří dostat dostatečně blízko, může civilistu chytit a velice efektně a krvavě popravit. Tyto samotné popravy jsou nejhezčí částí celé hry a je vidět, že si na nich vývojáři opravdu vyhráli. Animačky se mění podle zbraně a lze používat i různé jiné objekty, které jsou v blízkosti, jako například dveře od ledničky, či pěkně rozpálený krb.

Kromě toho může své oběti také dlouze stalkovat, což mu zde buduje takzvaný „bloodthirst meter“, díky kterému je časem odolnější a silnější. Výherní podmínkou přitom není jednoduché přežij, nebo zemři, ale bodový systém, kde se počítá, kolik civilistů i NPC se podařilo zachránit, respektive zabít.Musím uznat, že hra se zde snaží do určité míry reprodukovat atmosféru ikonického Carpenterova hororu, odměňuje hráče za pozorování obětí a samotné teleportování může mít velmi hezký až filmový efekt. Myers na sebe také může obléct prostěradlový kostým strašáka z jedné konkrétní vraždy z filmu, civilisté zase dostávají drobné bonusy za pokuřování jointu nebo popíjení alkoholu, a hra se sama sebe nebere nijak extra vážně, vývojáři zde správně pochopili campy atmosféru slasherů z této éry.

Bohužel i tahle snaha o odlehčení narazila na kontroverzi, hra totiž první den předběžného přístupu obsahovala minihru, ve které mohli dva civilisté zalezlí spolu do skříně mít virtuální sex, což vzhledem k tomu, že jednou z hratelných postav je i notoricky starší doktor Loomis, vymodelovaný podle zesnulého herce, vyvolalo pochopitelně vlnu kritiky, a vývojáři tuto minihru narychlo odstranili i vzhledem k věku většiny postav, který se občas pohybuje pod 18 let.

Pojďme se ale přesunout trochu více do hloubky k samotným herním mechanikám a konceptům.

Hlavní rozdíl oproti Pátku je zmenšení počtu skutečných hráčů. Mapa je sice pořád plná postav, aby měl Myers koho zabíjet víceméně nonstop, ale zatímco v Pátku byla každá z těchto postav ovládaná reálným hráčem, městečko Haddonfield je teď z velké části poskládané z nudných, nezajímavých NPC s umělou inteligencí, která je místy vyloženě frustrující. Místo klasického přežij za každou cenu, jak to znáte třeba z Dead by Daylight, tady jde hlavně o to pomoct utéct ostatním, jak spoluhráčům, tak zmíněným NPC obyvatelům. Na papíře to zní jako fajn nápad, realita je ale taková, že povídání si s NPC a jejich eskortování prostě není tak zábavné jako interakce s dalšími hráči. Postavy se všude zasekávají, minihra na jejich přesvědčení je zdlouhavá a nudná a místy trochu nefunkční. Pokud například s někým mluvíte, stává se, že do vás narazí jiná postava, co vás už následuje, a celou interakci přeruší.

V podobném duchu se některé postavy zasekávají v oknech a ve dveřích, i když vás mají následovat, tak se někde zaseknou a následně tam zůstanou a přestanou hledat cestu k vám, nebo když jim otevřete východ, tak ho odmítají použít. Je třeba zmínit, že toto chování se po prvních pár dnech mírně zlepšilo a už aspoň ty východy nacházejí většinou bez větších trablí.

Možná ale ještě větším problémem umělé inteligence těchto postav není samotná interakce s přeživšími, ale jejich hloupost při setkání s Myersem. Většina těchto postav je naprosto lhostejná ke své situaci, a i když Myers vyráží jejich dveře sekerou, pokojně se dál dívají na televizi. Tahle absurdní hloupost NPC je zábavná tak na první hodinu nebo dvě, kdy se ještě smějete tomu, jak málo instinktu přežití mají, ale po delším hraní se to změní spíše v čistou frustraci.

Z druhé strany, za samotného maskovaného Myerse, zabíjení těchto NPC nepřináší žádnou výzvu ani požitek. Nehráčské postavy si vás opravdu nikdy nevšimnou, dokud nejste doslova pár metrů od nich a nekoukáte na ně absurdně dlouho, do té doby jen tak postávají a vůbec se nebrání. Je to nutné zlo, vymlátit pár výplňových loutek, protože na tom, kolik jich uteče a kolik jich stihnete zabít, závisí vaše finální skóre.

A tady je jádro problému, kterému se podle mě nedá jen tak snadno pomoct. Většinu zápasu totiž vůbec neinteragujete se skutečnými hráči, ale jen s touhle bezmyšlenkovitou náplní, a hra vás za to ještě odmění. Je docela možné vyhrát celý zápas jako Myers, aniž byste se jedinkrát utkali s reálným člověkem, stačí jen systematicky obcházet dům od domu a sbírat NPC. Takhle nastavená hra vlastně nutí samotné hráče soustředit se spíše na nehráčské prvky než na hráče druhého týmu. Je to ve finále takový souboj s časem a hrou samotnou a celý gameplay tím působí celkem neosobně, kdy velkou část hry, a hlavně její začátek, tráví každý sám.

Největším extrémem tohoto systému, na který jsem primárně narážel v prvních dnech hry, je fakt, že když zabijete všechny reálné hráče, hra neskončí, nechá vás hrát dál, dokud opravdu nevyčistíte celé město od všech živých bytostí. V této, už vzácnější, chvilce pak strávíte zhruba 10 až 15 minut tím, že chodíte od jednoho domu k druhému a hledáte těch pár zapomenutých obyvatel, které chce Myers popravit.

Přeživší v tento moment také neskončili, jak už bylo zmíněno, je zde určitý systém oživování. Po smrti mohou přeživší sledovat ostatní hráče a občas jim na obrazovku vyskočí nějaký quick time event nebo obdobná minihra, a po splnění několika z nich můžete dát malý buff stále živému hráči, a pokud máte štěstí, oživit se jako policista. Je to divná mechanika a nekonečné pomalé plnění quick time eventů vás při sledování ostatních omrzí už při první partii.

Myers má ve zvyku své oběti nejdřív dlouho stalkovat a sledovat, než je zabije, a tato část má i svůj mechanický přesah. Čím déle na oběť koukáte, než ji zabijete jednou z pěkně pojatých animací, tím víc bodů získáte a tím víc si zvednete úroveň Myerse pro danou hru. Na vyšší úrovni pak Myers častěji používá svoje schopnosti, dává o něco víc poškození a hlavně víc vydrží. Na rozdíl od Dead by Daylight ho navíc jde i zastavit, po pár úderech nebo v lepším případě výstřelech ho lze srazit k zemi, čímž ztratí kus svého levelu, znovu se ale zvedne, není mrtvý navždy. Pokud je nablízku detektiv, za kterého mohou hrát již mrtví hráči, může omráčeného Myerse jednou provždy zatknout a hru tímto okamžitě ukončit.

Množství customizace a upravování vašich postav je zde oproti ostatním hrám tohoto žánru celkem simplistické a plytké. Za Myerse máte k dispozici jen tři odemykatelné schopnosti, a i tu první, na kterou jsem se po hodinách hraní konečně dostal a která zní konceptuálně docela zajímavě, je ve výsledku jen slabá vrhací dýka, po jejímž zásahu oběť na chvíli zavrávorá a nic víc.

Bloodthirst systém navíc dává jen neutrální statistické bonusy, o něco víc poškození, o něco kratší cooldowny, což se v akci téměř nedá poznat, natož ocenit. Jediné, co má opravdu viditelný vliv, je to, kolik Myers přežije úderů. Chybí tu pocit, že si během zápasu, či mimo něj, budujete konkrétní build nebo strategii, což je škoda, protože přesně tohle uměly udělat lépe i jiné podobné hry z minulosti.

Přeživší mají trochu více možností a upravují si balíček karet, ze kterého si při plnění úkolů ve hře mohou brát malé bonusy. Samotné efekty jsou ale z většiny naprosto nedůležité, kromě pár výjimek, a drtivá část hráčů většinu času ani nechce obětovat čas na to, aby si tyto efekty vybrala, když se odemknou.

Vrací se tu i obdoba staré strategie z Pátku třináctého, kdy si jeden z hráčů hned na začátku hry velice rychle vzal život, aby se do hry dostal jako tato postava co nejdříve. Je to naprosto absurdní strategie, která je nezajímavá, nudná a člověk si jen říká, jak tohle vůbec může být správná cesta, jak hru porazit.

Časté diskuzní téma her tohoto typu a i jiných multiplayerových žánrů je, nakolik je problém v samotných hráčích a jejich tendenci najít perfektní strategii, která ve finále dělá hru nudnou a nezajímavou. Osobně ale vidím většinu viny primárně vždy na hře samotné, pokud jsou mechaniky a samotný koncept navržené tak špatně, že jde jejich základní koncept rozbít taktikou, která je víceméně neporazitelná, je to čistě problém samotného designu.

Halloween je v počátcích a tohle kolečko objevování se každých pár dnů mění, ale většina dominantních taktik je v tento moment nudná jak na hraní s ní, tak na hraní proti ní. Po prvních pár dnech velká část přeživších přišla na hlavní kámen úrazu samotného boje. Myers je skoro nezastavitelný, pokud proti němu bojuje jen jeden hráč. Pokud ho ale mlátí víc lidí najednou, kvůli celkové nedotaženosti boje je pro něj velice náročné dělat to, co chce, skoro každý jeho útok či animačka dostane zrušenou a nakonec ho hráči dostanou na zem.

Primární strategií v těchto prvních dnech tedy pro přeživší bylo rozběhnout se po mapě, najít co nejvíc měšťanů a přesvědčit je, ať se schovají a počkají na pomoc. To silně zpomaluje zabijáka a dělá mu skoro nemožné rychle najít většinu svých hlavních cílů na zabití. Poté se všichni 4 hráči sešli, otevřeli jednu z několika možných cest z mapy ven a postupně ve skupině všech 4 chodili od jednoho skrytého cíle k dalšímu a vždy mu dělali eskort až hezky pěkně k samotnému východu.

Tato taktika je velmi těžká na poražení, a i pro samotné přeživší je nekonečné eskortování a chození ve vláčku celkem smutný pohled na něco, co má být akční hrou o přežívání. Celý element hororu naprosto zmizí a vše se promění v pomalé šikanování zabijáka.

Od doby, kdy píšu tuhle recenzi, se možnosti ještě trochu posunuly a vznikají další způsoby, jak hru celkem konzistentně rozbíjet. Jedna z postav dokáže při znalosti správné techniky a načasování posílat Myerse na zem prakticky stále dokola. O pár hodin později hráči za zabijáka našli východisko z této situace tím, že jednu z Myersových schopností přesunuli z klávesnice na kolečko myši a po jejím zvednutí rychlým protočením kolečka dokázali z tohoto nekonečného cyklu odejít.

Je těžké říct, nakolik se tímto stylem hra sama vybalancuje do nějaké finální verze a jak vlastně hráči budou Halloween hrát, ale už po těchto pár dnech můžu říct, že žádná nynější varianta této hry pro mě není zajímavá za žádnou stranu, nevidím zde žádný velký prostor pro zajímavé hraní ani odraz toho, jak dobří samotní hráči jsou. Není zde žádná část hry, která by byla mechanicky náročná, a i samotné utíkání před Myersem je dost zvláštní.

Všechny postavy, dokud nejsou hodně zraněné, běhají absurdně rychle s jednou z nejhorších běžeckých animací, jakou jsem kdy viděl, vypadá to hůř než nějaký studentský projekt, kde si vývojáři teprve zkoušejí herní engine. Navíc může každá postava prakticky donekonečna obíhat kolem auta, na chvíli se zastavit a dostane zpátky celou svoji staminu.

Tenhle koncept jde dotáhnout až do extrému, kdy hráč, co vidí zabijáka, může běhat těsně vedle něj a tím mu blokovat schopnost schovat se do tmy a teleportovat se, čímž vlastně drží Myerse jako rukojmí a kupuje čas pro svůj tým.

Jednou z mála možností, jak reálné hráče zabít, je buď je postupně umlátit, nebo je chytit efektní animací, jenže i tohle chycení jde přerušit předmětem, který se dá najít skoro v každém domě, a časem s ním hráči dokonce mohou i začínat. Zabijáci se tak v tuhle chvíli spíš snaží reálné hráče úplně ignorovat a řeší jen NPC, které nepřináší žádnou výzvu a je za ně více bodů.

Grafické zpracování je dostatečné, hra vypadá i celkem hezky, ale optimalizace rozhodně není na nejlepší úrovni. Hlavně singleplayerová kampaň, která převypráví příběh prvního filmu z pohledu Myerse a slouží jako takový tutoriál pro hraní zabijáka v multiplayeru, má velké problémy s držením konzistentního počtu snímků za vteřinu, hlavně v úvodní pasáži v ústavu Smith's Grove, kde propady výkonu dokázaly znepříjemnit i tak jednoduchou věc, jako je vypáčení únikové brány rychlým mačkáním jednoho tlačítka. V multiplayeru je to o něco lepší, ale i tak mi hra běží znatelně hůř než většina dnešních titulů na mé ne úplně slabé sestavě.

Animace, které jsem už párkrát zmínil, jsou jedním z vůbec nejhorších bodů hry. Postavy se hýbou jako z dětského animáku, věci se zasekávají, při mluvení hráčské postavy dělají divné posunky rukama, a je opravdu těžké se atmosféricky ponořit do ikonického Carpenterova hororu uprostřed nekonečných absurdit, které se dějí přímo na obrazovce. I samotné popravy, které by měly být tou nejsilnější částí hry, čas od času přijdou o svůj efekt, protože se maska na Myersovi začne problikávat, takže mu najednou vidíte celý odkrytý obličej, což poněkud boří filmovou iluzi neviditelné hrozby.

Skoro by šlo říct, že pravým hororovým prvkem této hry jsou právě animace a bugy.

Kromě běhání se dá jezdit i na kole nebo případně v autě, jenže kolize těchto objektů jsou hodně nedotažené. Hráči mohou autem najíždět do Myerse a tím mu přerušovat animace a katapultovat ho daleko po zemi, zatímco samotné kolo po nárazu zůstane stát na místě jako přibité. V jedné z her se mi povedlo zaseknout své kolo ve dveřích domu, které se následně roztočilo a okamžitě zabilo moji postavu. S kolem se dovnitř asi prostě nejezdí.

Ještě horší je to s Myersovou teleportovací formou a policejním vagónem, který slouží jako jedna z únikových možností pro přeživší. V téhle formě, která by teoreticky neměla mít vůbec žádný vliv na realitu, dokud se Myers nezhmotní, jde do vagónu najet a převrátit ho tak, že se pak už nikdy nepohne a nedojede na svoje zamýšlené místo, což je vtipné a smutné zároveň.

Dabing postav je velice nekonzistentní, některé charaktery jsou namluvené celkem slušně, jiné znějí hodně neprofesionálně a do hry vůbec nezapadají. Nepomáhá tomu ani fakt, že titulky jsou prakticky nefunkční, zobrazují se jako obří nerozdělené bloky textu a postavy navíc skoro vždycky říkají úplně jiné věty, než jaké se v nich zobrazují. Je to jedno z míst, kde si člověk říká, jestli tuhle hru vůbec někdo hrál před tím, než ji pustili ven mezi lidi.

Halloween je pro mě obří zklamání. Pátek třináctého nebyl vyloženě titul, který bych miloval, ale měl zajímavý design a svoje kouzlo. Halloween působí jako reskin téhle stejné hry po mnoha letech, a přitom se mu spíše povedlo smazat některé prvky, které byly zajímavé, a udělat tak horší verzi stejné hry. Po Texasu, který byl za mě v době svého vydání jednou z nejlepších asymetrických her, je tento počin velkým krokem dozadu.

Texasu ublížila agresivní monetizace a neschopnost dopilovat detaily v balancování samotné hry, a hlavně nedostatky v rychlém hledání samotných partií. U Halloweenu mám velmi malou naději, že se tento koncept dá dotáhnout někam dál. I přes obří množství nedostatků jak po grafické, tak technické stránce mi přijde samotný koncept slabý a těžko opravitelný. Jak zabíjení, tak zachraňování nehráčských postav je nudné, a přitom je to hlavní klíčová mechanika samotné hry.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Marchsreiter Communications