The Lord of the Rings: War in the North – Legacy Edition: Recenze návratu jedné zapomenuté rubačky

Na War in the North vzpomínám s láskou. I když nejsem příliš velkým fanouškem celé série, ať už knižní, nebo filmové interpretace Pána prstenů, hry jsem měl vždycky rád. Hlavně Návrat krále, který je pro mě dodnes jednou z nejlepších filmových rubaček vůbec a pořád si vybavuji jednotlivé levely i některé tužší souboje. War in the North byl i přes stereotypnější druhou polovinu a jednodušší hratelnost příjemným návratem k podobným hrám z éry PS2. Právě proto jsem se k němu po letech rád vrátil v podobě Legacy Edition. Jak tahle modernizovaná verze dopadla a jestli má vůbec smysl se do Středozemě vracet, se podíváme níže.

Recenzovaná verze: PC

Jelikož jde o titul z roku 2011, který už řada z vás nejspíš hrála, nebudu znovu detailně rozebírat úplně všechno. Mnohem víc mě zajímá, co Legacy Edition přináší, co skutečně zlepšuje a kde naopak patnáct let stáří nejde zakrýt ani vyšším rozlišením a modernějším ovládáním.

Základ se samozřejmě nezměnil. Sledujeme trojici hrdinů, kteří během událostí známých z Pána prstenů bojují na severu Středozemě proti armádám Agandaûra, černého Númenorejce ve službách Saurona. Místo dalšího převyprávění Frodovy cesty tak dostáváme vedlejší dobrodružství odehrávající se paralelně s hlavními událostmi. Eradan zastupuje hraničáře Dúnadanů, Farin je trpasličí válečník a Andriel elfská Lore-masterka zaměřená více na magii a podporu. Každý hraje trochu jinak a právě rozdíly mezi trojicí vždy patřily k nejzajímavějším částem hry.

Samotná hratelnost je pořád jednoduchá akční řežba s RPG prvky. Procházíte lineární lokace, likvidujete skřety a další potvory, sbíráte tuny vybavení a postupně odemykáte schopnosti. Lehký a těžký útok, blokování, úskoky, útoky na dálku a aktivní skilly jsou většinu času všechno, co potřebujete. Když protivníka dostatečně načnete, objeví se možnost krvavého finisheru a právě usekávání končetin společně s množstvím krve dodává War in the North poněkud drsnější charakter než většině her z tohoto univerza.

Hloubku tomu přidává hlavně vybavení. Brnění a zbraně mají vlastní statistiky, některé předměty lze osazovat drahokamy a časem se začnete pěkně hrabat v tom, jestli vám nový kus výbavy skutečně pomůže. Není to žádné Diablo a skill tree rovněž nepatří mezi nejkomplexnější RPG systémy na světě, ale na deset až třináct hodin dlouhou kampaň funguje dobře a dodává jednoduchému mlácení skřetů potřebný pocit progresu.

A právě na samotném základu se Legacy Edition snaží měnit co nejméně. Aspyr nevytvořil remake a War in the North ani na chvíli nepředstírá, že vznikl v roce 2026. Pořád tu máte velmi lineární level design, opakující se vlny nepřátel, poněkud dřevěné animace a barevnou paletu, která vás okamžitě teleportuje do éry, kdy byla hnědá jednou z nejoblíbenějších barev herního průmyslu. Jenže mně to vlastně vůbec nevadilo. Právě tahle jednoduchost mi připomněla dobu, kdy podobné akční hry nepotřebovaly otevřený svět, třicet vedlejších systémů a sedmdesátihodinovou stopáž.

Nejviditelnější změnou je samozřejmě technická stránka. Obraz je mnohem ostřejší, textury dostaly vyšší rozlišení a na moderním hardwaru se míří na 60 FPS, případně 4K podle platformy. Není to změna, ze které vám spadne čelist, protože původní modely, prostředí i animace mají viditelný zub času. Vyšší framerate ale soubojům prospívá enormně. Úskoky, finišery i běžné sekání působí svižněji a návrat k původní verzi je po několika hodinách Legacy Edition poměrně nepříjemný.

Mnohem důležitější jsou pro mě quality-of-life změny. Při sólo hraní můžete nově mezi Eradanem, Farinem a Andriel přepínat prakticky za pochodu. Původně jste se museli svého hrdiny držet podstatně pevněji a ostatní dva obstarávala AI. Teď tak můžu během chvíle přeskočit na trpaslíka, pokud potřebuju někoho pořádně rozsekat zblízka, nebo na Andriel, když chci větší kontrolu nad podporou party. Navíc získáváte přímější kontrolu nad výbavou a progresí všech tří členů, takže sólo kampaň konečně působí víc jako vedení party než doprovod dvou lehce zmatených botů.

AI ale bohužel žádné zázračné osvícení nedostala. Společníci se stále umí postavit někam, kde vám jsou k ničemu, občas ignorují ideální roli a v některých náročnějších pasážích je budete zachraňovat častěji, než by bylo zdrávo.

Možnost převzít nad nimi kontrolu problém zmírňuje, úplně ho ale neřeší. War in the North tak pořád nejlépe funguje v kooperaci, kde každý převezme jednoho hrdinu a jednoduchý soubojový systém začne díky koordinaci dávat mnohem větší smysl. Online kooperace pro tři hráče zůstala zachována a Legacy Edition rozšiřuje dostupnost lokálního split-screenu, přičemž na PC je tahle možnost novinkou.

Příjemně se změnilo také rozhraní. Zdraví, sílu a zkušenosti ostatních členů party máte přehledněji před očima, přibyl lepší lock-on na protivníky a hra pracuje s novým autosavem. Zjednodušilo se také hledání tajných prostorů. Pokud má některý z vašich hrdinů schopnost potřebnou k odhalení konkrétní secret, hra jej může zaznamenat bez nutnosti znovu procházet celou lokaci jen proto, že jste v danou chvíli ovládali špatnou postavu. Jsou to malé změny, ale přesně ten typ úprav, který od remasteru patnáct let staré hry chci.

Na podporovaných platformách se přidalo také gyro míření, což ocení především hráči využívající Eradanovy útoky na dálku. Osobně bych to nepovažoval za důvod ke koupi, ale do balíčku modernizací to zapadá dobře. Mnohem podstatnější je, že Aspyr nesáhl do samotného charakteru hry. Pořád je to jednoduchá third-person rubačka z roku 2011. Jen mnohem pohodlnější na hraní.

Bohužel to znamená, že zůstaly také největší problémy originálu. Druhá polovina kampaně pořád začíná být repetitivní, některé kapitoly až příliš spoléhají na další a další vlny nepřátel a základní soubojový systém se po několika hodinách už prakticky nemá kam vyvíjet. Pokud vás War in the North nebavil tehdy, Legacy Edition z něj magicky nevytvoří jinou hru. Tohle je opravdu remaster, ne druhý pokus napravit všechno, co se v roce 2011 nepovedlo.

Ani technický stav není úplně bez chybičky. Objevily se problémy s texturami, propadáním postav prostředím na PC, tyto problěmy vyřešili ale budoucí patche.

Ve výsledku ale přesně chápu, proč jsem měl War in the North tolik rád. Není to nejlepší akční RPG své generace a ani Legacy Edition z něj takovou hru neudělala. Je jednoduché, místy stereotypní a jeho stáří uvidíte prakticky na každém kroku. Současně je ale strašně příjemné znovu dostat do ruky hru, která vás prostě postaví před partu skřetů, hodí vám do inventáře nové brnění a jedete, jednoduše ideální párty hra či na odpočinek po práci.

The Lord of the Rings: War in the North – Legacy Edition je tak podle mě přesně takový remaster, jaký tato trochu zapomenutá hra potřebovala. Nesnaží se z ní dělat něco, čím nikdy nebyla, pouze ji zpřístupňuje nové generaci a nám ostatním dává pohodlný důvod znovu se vrátit. A jako člověk, který na podobné přímočaré rubačky vzpomíná s velkou dávkou nostalgie, jsem za tu možnost rád.

Za recenzní kopii děkujeme společnost Sandbox Strategies