Vítejte u desátého Indie Salónku. Tentokrát jsem si pro vás připravil dvojici her, které mají společného asi tolik jako záchranářský vrtulník a ninja v sombreru. Což je vlastně docela přesný popis toho, co nás v následujících řádcích čeká.
Nejprve se podíváme na Choppa: Rescue Rivals, arkádovou záchranářskou akci, která na první pohled vypadá jako ztracený animák z devadesátých let a místo klasického střílení vás posílá zachraňovat lidi z těch nejabsurdnějších situací. Poté se přesuneme do ulic Nuevo Tokyo v Mexican Ninja, kde se spojily mexické kartely s Yakuzou, výsledkem jsou Narkuzas a nejrozumnější odpovědí na celý problém je samozřejmě katana, sombrero a pořádná dávka sprostého humoru.
Choppa: Rescue Rivals
Někdy mi ke štěstí opravdu stačí hra, která vezme jednu jednoduchou myšlenku a začne ji postupně ohýbat všemi možnými způsoby. Přesně tak na mě působí Choppa: Rescue Rivals od finského studia Parta Games. Základ by přitom mohl být sotva jednodušší. Sednete do vrtulníku, vydáte se do nebezpečné oblasti, naberete zachraňované nebo potřebný předmět a pokusíte se dostat zpátky pokud možno bez toho, aby z vás zbyla hromádka šrotu.
Jenže samotné létání tu není pouhým přesunem z bodu A do bodu B. Vrtulník musíte naklánět, protahovat úzkými prostory, vyhýbat se překážkám a pracovat s prostředím. Zachráněná osoba navíc visí pod strojem na laně, takže nestačí pouze dostat do bezpečí samotný vrtulník. Když se člověk začne sebevědomě cpát do míst, kam se sotva vejde, velmi rychle zjistí, že pod sebou ještě vláčí nebožáka, kterého měl původně zachránit.
Do toho se postupně přidávají různé pomůcky a každá z postav má vlastní specialitu. Jednou tak používáte třeba přísavku umožňující přitáhnout objekt z dálky, jindy zase síť, pomocí které lze věci nabírat a následně je vystřelovat. Tvůrci díky tomu nestaví celou kampaň pouze na neustálém opakování stejné záchranné akce, ale snaží se základní pravidla v jednotlivých částech trochu měnit.
A pokud vám nějaký objekt začne překážet, vrtulníky dokážou provést něco, co se dá nejlépe popsat jako otočný kop. Ano, pořád mluvím o vrtulníku. Choppa zkrátka poměrně rychle dává najevo, že realistický simulátor letecké záchranné služby opravdu nečekejte.
Jednotlivé úrovně jsou naštěstí poměrně krátké a vedle samotného dokončení můžete hledat mince, skryté medaile nebo plnit dodatečné výzvy. Právě snaha posbírat všechno a projet level co nejčistěji mi k arkádovému pojetí sedí mnohem více než nějaké natahování kampaně. Obtížnost postupně roste, průlety se zužují, překážek přibývá a občas vás hra postaví také proti bossovi. Právě v těchto momentech už může být nutnost správně ovládat pohyb vrtulníku docela důležitá.
Za získané peníze si navíc můžete odemykat další stroje a různé kosmetické blbůstky včetně samolepek. A protože se zde nikdo nesnaží zachovat ani náznak vážnosti, vedle normálnějších vrtulníků se můžete dostat také k podstatně absurdnějším kouskům. Přesně takové drobnosti podle mě pomáhají celému tomu cartoonovému pojetí.
To ostatně není náhodné. Příběh s vysloužilým záchranářským pilotem Rickem, jeho někdejším parťákem Burdockem a podezřelou korporací A.C.R. působí jako něco, co byste mohli v devadesátkách sledovat ráno u televize s miskou cereálií. Je schválně přehnaný, barevný a tvůrci si očividně užívají všechny možné stereotypy tehdejších animáků, anime i arkádových her.
Hodně tomu pomáhá také vizuální zpracování. Cel-shading, výrazné barvy a stylizované postavy dávají hře vlastní tvář a dobře funguje i kontrast mezi relativně roztomilým vzhledem a momenty, kdy se na obrazovce začne všechno sypat, vybuchovat a vy se snažíte zoufale prosmýknout mezi překážkami.
Navíc nemusíte létat pouze sami. Vedle kampaně je připravený lokální multiplayer a úplně samostatnou pitomostí v tom nejlepším slova smyslu je vzdušný hokej až pro čtyři hráče, kde místo normálních pálek samozřejmě používáte vrtulníky.
Pokud vám taky chybí doba, kdy jste seděli u konzole se žlutými kazetkami, tuhle záchranářskou pecku bych určitě nepřehlížel.
Mexican Ninja
A teď se připravte na něco úplně jiného. Mexican Ninja je jeden z těch titulů, u kterých vám samotný název řekne poměrně přesně, jak vážně se bude následujících několik hodin brát.
Nacházíme se v Nuevo Tokyo, městě vzniklém bizarním spojením mexické a japonské kultury. Narcos a Yakuza se mezitím spojili do organizace Narkuzas, která prakticky převzala vládu nad ulicemi. Proti jejich pěti hlavám se formuje odpor a právě zde přichází na řadu titulní Mexican Ninja. Ano, je to přesně tak ujeté, jak to zní.
Herně jde o spojení klasické 2.5D beat 'em up mlátičky a roguelite struktury. Probíháte jednotlivými částmi města, čistíte obrazovku od nepřátel, pokračujete dál a snažíte se během jednoho runu dojít pokud možno až k bossovi. Základ tvoří lehké a silnější útoky, úhyby, správné načasování a postupně stále delší komba. Silnější úder navíc poslouží také k odrážení některých nepřátelských útoků, takže alespoň proti nebezpečnějším protivníkům se nevyplatí pouze bezhlavě mlátit do tlačítek.
Největší zábava ale začíná ve chvíli, kdy se do toho přidají roguelite schopnosti. Během runu získáváte různé modifikátory základních útoků, stavové efekty a speciální schopnosti a snažíte se je poskládat tak, aby spolu pokud možno dobře fungovaly. Jeden bonus například může nepřítele postihnout určitým negativním stavem a další následně zvýšit poškození, které proti takto oslabenému protivníkovi způsobujete.
Vedle toho sbíráte další útoky a takzvaná Mexican Jutsus. A pokud si pod mexickým jutsu představujete něco velmi sofistikovaného, dovolím si pouze poznamenat, že mezi schopnostmi najdete také možnost zapálit protivníky prdem. Tady někde už by vám mělo být definitivně jasné, jestli je humor Mexican Ninja určený právě vám.
Po smrti se vracíte zpět do základny, utrácíte získané prostředky za trvalá vylepšení a postupně si otevíráte další možnosti. Přidává se strom schopností s naprosto adekvátním názvem Way of the Donkey a nechybí ani různé oblečky, z nichž některé nejsou pouze kosmetické a přinášejí vlastní bonusy.
Samotný soubojový systém je příjemně rychlý a jakmile se vám podaří rozjet delší kombo, přeskakovat mezi několika nepřáteli a do toho spouštět schopnosti, dokáže vzniknout hodně efektní chaos. Pomáhá tomu komiksově laděná stylizace, přepálené animace a celkové spojování japonských a mexických motivů. Mexican Ninja možná není technicky největší indie hra roku, ale rozhodně bych ji jen tak nezaměnil s jinou.
Na druhou stranu právě roguelite část ukazuje také největší slabinu celého nápadu. Trasy a jednotlivé souboje se dokážou po několika pokusech začít opakovat, variabilita protivníků není nekonečná a jednotlivé buildy se podle mě neproměňují do takové míry, jako u absolutní špičky žánru. Občas se navíc na obrazovce sejde tolik efektů, objektů a nepřátel, že se ve všem tom veselém bordelu začíná hůř orientovat.
Ani humor není pro každého. Hra je sprostá, pubertální a zcela vědomě se pohybuje někde mezi parodií, kulturními stereotypy a levnějším humorem. Já mám ale pro hry, které se nebojí být trochu stupidní, docela slabost. A hlavně pod vším tím řvaním, sombrery a prdícími jutsus pořád funguje svižná beat 'em up mlátička.
To je pro jubilejní desátý Indie Salónek vše. Tentokrát jsme zachraňovali civilisty s vrtulníkem schopným kopat a následně jsme v sombreru vyrazili proti spojenectví mexických kartelů a Yakuzy. Vlastně si nejsem jistý, jestli lze ducha téhle rubriky vystihnout lépe. Dejte vědět, pokud vás některá z dvojice zaujala, a já se na vás budu těšit zase u dalšího Indie Salónku.