John Carpenter’s Toxic Commando - Recenze poctivé kooperační brakové zábavy

John Carpenter patří mezi mé nejoblíbenější režiséry. Je to tvůrce, který napříč kariérou zabředl do různých subžánrů, ať už hororů, nebo ulítlé béčkové zábavy. Z toho důvodu jsem při prvotním oznámení u zmínky jeho jména vnitřně zajásal. O to víc mi pak nadšení rychle zchladil kýbl vody ve chvíli, když jsem zjistil, že půjde o kooperační střílečku, ve které ve čtyřčlenném týmu plníte úkoly na různých mapách. Přitom námět, kterým hra disponuje, přímo vybízí na ujetý singleplayerový zážitek, který jsme nakonec nedostali.

Recenzovaná verze: PS5

Z vícero kruhů jsem navíc slyšel, že i když na tom dělají Saber Interactive (World War Z, Warhammer 40,000: Space Marine 2), vypadá to na silný průměr a poměrně „junky“ záležitost. To, co jsem ale ve výsledku dostal, jsem opravdu nečekal.

John Carpenter’s Toxic Commando je pro mě totiž největší překvapení zkraje roku. Upřímně nejsem člověk, který by se vyžíval v kooperativních střílečkách, ale hry jako Left 4 Dead jsem si užít dokázal. I tak mě tahle hra chytla natolik, až jsem tomu sám nevěřil. Tvůrci dokázali nejen přinést šťavnatě krvavý a zábavný gunplay, ale také hře vtisknout Carpenterovo DNA, které tu jde cítit z každého koutu.

Přeci jen zápletka zní jako dosud neobjevený film z jeho dílny. Děj je zasazen do blízké budoucnosti, kdy se vědecký experiment snaží využít energii zemského jádra. Jenže se to zvrtne a omylem je vypuštěna entita zvaná Sludge God, která začne měnit půdu ve špínu a lidstvo v zombíky. Vědec Leon, stojící za experimentem, přichází s plánem, jak Sludge God zastavit. Najme tým žoldáků. No a protože na „kvalitní“ žoldáky nejsou finance, přichází na řadu právě Toxic Commando.

Hlavní partička je sympatická a bylo mi líto, že nejde o singleplayerový zážitek, protože bych je rád viděl ve více narativně orientované hře. I tady ale postavy mají své místo. Během hraní spolu mluví, hází vtípky, a navíc po konci misí přijdou povedené cutscény. Nejsou nijak extra dlouhé, ale příjemně posouvají příběh a lehce rozvíjí i samotné postavy. Ano, zápletka i charaktery jsou v jádru povrchní, ale tvůrci to moc dobře vědí, takže se to celé nebere vážně. A hlavně, prim hraje gameplay. Příběhové části tu fungují jako příjemný bonus a spojovák.

Největším tahákem je tedy samotná hratelnost. Ta ale není nikterak objevná, spíš se drží už jinými tituly nastavených mantinelů a přidává do toho vlastní koření. Funguje to tak, že jste se svojí partou vždy vysláni na misi na větší mapě. Na ní se samozřejmě nachází hlavní objective, ale zároveň máte rozmístěné různé loot pointy, kde si doplníte náboje, zdraví, nebo najdete palivo nechybí i vedlejší úkoly. Prostředky také získáváte i průzkumem, protože na mapě je dost otazníčků a míst, kde můžete načerpat vše potřebné v rámci hlavní mise.

Ta naplno využívá swarm mechaniku, která doručuje masivní počty zombíků a monster ženoucích se na vás najednou. Čím vyšší obtížnost zvolíte, tím brutálnější tyhle hordy jsou. Aby se daly ukočírovat, vyplatí se po mapě sbírat ozubená kolečka, kterými opravujete různé pastičky, co v daných místech najdete. Pro někoho může být škoda, že si nemůžete stavět vlastní obrany. Mně to ale nevadilo, protože díky tomu je akce rychlá a svižná.

Navíc na ni nikdy dlouho nečekáte. Při průzkumu mapy se pořád něco děje a často narazíte na potulující se zombíky nebo náročnější monstra, která hlídají lepší loot. K odrážení náporu vám pak pomůže rozsáhlý arzenál. Ve hře je 16 primárních zbraní a tři sekundární, všechny s odemykatelnými attachmenty, a během mise se navíc dají sebrat i speciální kusy. Saber Interactive navíc plánují přidávat další. Každá zbraň působí odlišně a vedle toho si můžete vybrat jednu ze čtyř class s RPG stromem schopností. Jedna má létající dron, který sestřeluje nepřátele, další umí na omezenou dobu léčit a jiná třeba sesílá firebally. Je to sice zajetější systém, důležité ale je, že všechno v praxi funguje.

Schopnosti mohou působit jednoduše, ale jsou dobře vyvážené a funkční. Díky tomu nemusíte dlouze studovat build postavy nebo hodiny zkoušet, kdo vám sedne. Je to přímočaré. Rychle zjistíte, která classa je pro vás, skočíte do hry a učíte se za chodu. Nikdy jsem neměl pocit přehlcení, naopak to celé zvyšovalo zábavnost.

Tu podporuje i neskutečná destrukce nepřátel, kde není nouze o pořádný gore. Upadlé končetiny, rozprsklé hlavy, exploze krve. Ano, někdy to působí chaoticky, ale to je tady upřímně část zábavy. A je potřeba se sehrát s týmem, hlavně ve finále mise, kdy se valí obrovské hordy a vy je odrážíte vším, co máte po ruce. Od turretů přes elektrické pasti až po vlastní arzenál.

Velké plus je podle mě i zapojení vozidel. Těch je tu několik. Sporťák s nitrem, policejní auto, které přiláká nepřítele, sanitka, nebo odolná kára s kulometem a navijákem. Ten využijete třeba k tomu, abyste se vytáhli z bláta nebo vytrhli dveře z vozidla kvůli lootu připoutanému na korbě. Explorace je díky tomu zábavná a motivuje projet a prozkoumat celou mapu. To osobně doporučuji, protože nasbíráte expy, loot a také ozubená kola, která se budou hodit.

Explorace mi po celou dobu přišla odměňující. Navíc čím těžší obtížnost zvolíte, tím větší odměny dostanete, a to jak expy, tak body na kosmetiku (oblečení, polepy na zbraně či auta), i dostupný loot, například často potřebné palivo nebo patrony do kulometu. Díky tomu odpadá zdlouhavý grind.

Samozřejmě je to vykoupené větším rizikem. Od těžší obtížnosti (k dispozici jsou čtyři) už narazíte i na odlišné speciální nepřátele, kteří dokážou dost zatopit. Pokud si chcete užít hlavně příběh a pohodovou krvavou zábavu s přáteli, doporučuji normální obtížnost. Přišla mi fér a zároveň nabízí i trochu výzvy. Občas ale doporučuji zkusit i vyšší, protože si pak opravdu užijete, co hra nabízí naplno.

Co se týče story módu, ten bych doporučil hlavně pro sólo hraní. Hrát s boty není úplná sranda a hra se kvůli jejich hlouposti paradoxně umí stát těžší i v příběhovém módu. Někdy neposlouchají příkazy, střílí mimo nebo se mi i „zasekli“. A v kontextu toho, že ve hře logicky nemáte checkpointy, je pak v sólu otravné hrát misi úplně od znova. Polehčující okolností ale je, že i když mapa zůstává stejná, rozmístění lootu a některých věcí se liší. Měl jsem dokonce pocit, že se mi pár událostí odehrálo trochu jinak, což poměrně napomáhá znovuhratelnosti.

Na škodu ale je, že příběhové úkoly dokážou být stereotypní. Jde o klasiku typu: dojeďte někam, něco chraňte, naladťe zařízení a čekejte v blízkém rádiusu, zatímco odrážíte hordy. Nebo doprovázejte auto, které vás chrání před toxickým vzduchem. Je škoda, že se tyhle úkoly opakují a chybí tu variabilita. Nějaké lineárnější nebo lehce naskriptované části bych klidně uvítal.

I tak ale hratelnost baví díky skvělému gunplayi a nekončící akci, kterou doprovází naprosto fenomenální soundtrack. Nejenže silně připomíná Carpentera, ale zároveň má vlastní DNA a dodává akci říz. Pochválím i lokace, které mají silnou atmosféru. Podíváte se od bažin přes příměstské oblasti až po zalesněnější místa. Vizuální kabátek je povedený, stejně jako optimalizace. I na klasickém PS5, u kterého jsem čekal výraznější propady, jsem si při nájezdu hord užil stabilní zážitek bez trhanců v quality módu.

Ve výsledku je tak John Carpenter’s Toxic Commando výborná jízda a pocta brakovým filmům. Není to objevná hra, nepřináší nové mechaniky, ale staví na osvědčených postupech, kterým dodává vlastní esenci. A hlavně, všechny aspekty jsou zábavné a jednoduše uchopitelné i pro hráče, kteří tenhle styl her běžně nehrají.

Ano, je pravda, že tu je jen devět misí a pokud jedete bez problémů, hra má kolem devíti hodin. Pak už záleží, jak moc chcete opakovat vyšší obtížnosti. Je tu i slabší AI a náplň umí být stereotypní. Na druhou stranu gunplay, gore, jízda autem, explorace a funkční schopnosti class dělají ze hry návykovou záležitost, která se perfektně hodí na seance s kámoši. Ať už s pivkem, nebo když chcete prostě vypnout a vystřílet frustraci.

Tohle je čistá zábava, která si na nic nehraje. Já jen doufám, že se časem dočkáme více misí. Klidně jsem ochotný za nějaký balík dát 20 až 30 eur, protože s touhle partičkou toxíků se rozhodně nechci loučit.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Playman