Scarlet Deer Inn: Recenze nádherné, ale trochu nedopečené hororové pohádky

Na Scarlet Deer Inn jsem se těšil už od oznámení, a to nejen kvůli zakomponování ručně vyšívaných postaviček, ale také díky středověkému zasazení opřenému o folklór a malovaná pozadí. Třešničkou navrch bylo propojení mého oblíbeného žánru adventur s plošinovkou. Očekávání a nadšení tak byly vysoké a po možnosti zahrát si minulý rok demo na Game Accessu se to vše jen umocnilo.

Bohužel, samotný vývoj byl kvůli náročnosti vizuálního zpracování protažen a trval dlouhých sedm let. Ne všechen obsah, který byl dostupný v minulých PR materiálech, se navíc do hry dostal. Výsledkem je tak krátká herní jednohubka zhruba na tři hodiny. Dokáže i na tak malém prostoru vykouzlit nezapomenutelné dobrodružství?

Recenzovaná verze: PC

Za sebe mohu říct, že ano, ale ne bez několika klopýtnutí na cestě. Ve svém jádru je Scarlet Deer Inn nádhernou a líbeznou hrou, která se nebojí sklouznout i do folkhorrorových vod. Ty jsou v kontrastu s milým vizuálem o to účinnější. Postavy, jež vznikaly z vyšívaných modelů, tu byly opravdu dobrým rozhodnutím a do celého zasazení, které do sebe míchá slovanský folklór, sednou skvěle.

Sám musím ocenit tu práci a náročnost celého procesu. Každý snímek animace byl skutečně vyšíván jehlou a nití, a až poté digitalizován do hry. Stejná pochvala patří i nádherným malovaným pozadím.

Díky těmto atributům pak ožívá příběh Elišky, šenkýřky, která je po ztrátě svého chotě sama na dvě děti a správu hostince. Brzy při rutinní obchůzce okolí a plnění prosby od sousedky narazí na hrůzné tajemství, které bylo už po léta zakořeněné v jejich vesnici. Jeho odhalení ji bohužel stojí i její dvě děti, jež jsou uneseny. Naše hrdinka se tak vydává na jejich záchranu do změti podzemních chodeb plných podivných stvoření.

Příběh tu nechci více rozvádět, přece jen se jedná o krátkou záležitost a připravit vás o momenty překvapení by byla opravdu škoda. I přesto se ale pokusím předat své dojmy z celého děje. Ten i přes omezený prostor dokázal fungovat, primárně díky hlavní postavě Elišky. Ta si i bez většího prostoru pro prozkoumání své linky a bez dabingu dokázala díky dialogům najít cestu k mému srdci. Její hlášky, rozmluvy s vesničany a komentáře mě velmi bavily. Byl jsem potěšen, že se nejedná o zaměnitelnou postavu bez silnější osobní persony.

Na škodu tak je, že se příběh její minulostí více nezabývá. To samé platí i pro chod titulního hostince, kterému název celé hry přidává poměrně velkou důležitost. Skutečnost je ale taková, že se v něm ohřejete čistého času tak na pět minut, což mě velmi zamrzelo.

To mi ale částečně vynahradily postavy, které na svých cestách potkáte. Většina z nich má svůj malý osobní příběh, který při pravidelném vyzpovídávání postupně odkryjete a který se posouvá spolu s hlavní dějovou linkou. Dialogy s nimi jsou i přes krátkost dobře napsané a nabízejí jak humor, tak reflektování života svobodné matky a toho, jak na ni nahlíží okolí. Moc se mi líbilo také napojení slovanského folklóru do samotného příběhu.

S tím jsem tak byl velmi spokojený. Cesta Elišky mě bavila po celou dobu a vždy jsem se těšil, až vyzpovídám všechny postavy, dostanu se do nových venkovních lokací a budu je moci prozkoumat. Je sice pravda, že závěr mi přišel poměrně do prázdna, ale beru to jako otevřená vrátka pro případné pokračování. Jinak jsem si příběhovou část velmi užil. Kde už to ale znatelněji skřípalo, je hratelnost.

Ne jen tak pro nic za nic jsem zmiňoval, že jsem se vždy těšil na vyzpovídávání postav a návštěvy venkovních lokací. Značnou část celé herní doby totiž strávíte v podzemí, kde se naplno projeví arkádová stránka hry doprovázející tu adventurní.

Máte tu tak dva herní styly. Když se ocitnete na povrchu, náplň spočívá v interakci s předměty a promlouvání s charaktery. Složité puzzly tu nehledejte. Nečekejte žádné hrátky s inventářem ani kombinování různých předmětů. Úkony jsou jednoduché a většinou se skládají z nalezení klíče, jiného potřebného předmětu nebo promluvení s některou z postav. Sem tam je to okořeněné velmi jednoduchými pasážemi, ve kterých se musíte skrýt před dohledem jiné postavy.

Absence puzzlů či těžších částí mi v těchto sekcích vůbec nevadila, jelikož příběh díky tomu svižně odsýpá a fungovalo to jako jakýsi walking simulátor. Na škodu bylo jen to, že dost předmětů nemá popis, takže nevíte, zda s nimi můžete interagovat. Je pravda, že vás to většinou samo napadne, ale i tak můžete něco přehlédnout. Někdy tak musíte tlačítko interakce zkoušet na všechno v místnosti. Určitě by nebylo na škodu přidat nějaké zvýraznění toho, s čím se dá pracovat.

Po návštěvě povrchu tu máme právě i jeskyně, ve kterých se budete snažit najít své děti. A tady přichází dle mého největší kámen úrazu celé hry. V těchto částech se ze Scarlet Deer Inn stane plošinovka a ne vždy se to obejde bez frustrace.

Celé prostředí tu totiž až na výjimky vypadá podobně a místy se pohybujete napříč téměř identickými chodbami, kde hledáte správnou cestu. Ty se někdy štěpí, takže můžete být poměrně zmatení. Občas se mi cesta zpátky hledala těžko a jindy jsem zase chodil téměř naslepo s nadějí, že se dostanu tam, kam potřebuji. Na obranu ale musím zmínit, že cesty jsou poměrně dobře propojené a nikdy jsem nebloudil vyloženě dlouho. Vždy jsem se nakonec dostal tam, kam jsem měl, a výraznější backtracking tu nehrozil.

Tím ale neříkám, že by průchod nebyl frustrující. Bylo to primárně dané podobností jednotlivých cest a jejich unylostí v porovnání s nádhernými vizuály venkovních lokací.

Nemluvě o tom, že všechny cesty jsou zahalené tmou. Jediným světlem jsou místy světélkující broučci a hlavně pro vás zásadní louč. Tou zapalujete ohniště a snažíte se ji držet při životě, jelikož když vám vyhasne, po chvíli se na vás snese agresivní hmyz a po třech kousnutích je po vás. Důraz je tak kladen na to, abyste měli oheň pořád při sobě a při znamení, že dohořívá, ho znovu zapálili v nejbližším ohništi. To je mimochodem hezky zvukově znázorněné bušením srdce.

Tohle občas může být poměrně k naštvání. Jednoduše se může stát, že se vydáte do místa před vámi, abyste zjistili, že tam žádné ohniště není. Louč vám dohořívá a než se stihnete vrátit, jste ukousáni hmyzem a jdete na nejbližší checkpoint. Ten je tu v podobě oltáře, kde jste po smrti obživeni. S viditelností prostoru jsem ale problém neměl.

Je proto kruciální si louč vždy znovu zapálit, než se vydáte do neznáma. A to i ve chvíli, kdy jste se jen pár sekund rozhlíželi kolem. Stačí, aby zhasla, a po chvilce je po vás, což mě místy poměrně frustrovalo. Ne však tolik jako některé skákací pasáže.

Ty jsou samy o sobě v pohodě. Platforming mě tu velmi bavil a byl intuitivní, a to i přes svoji jednoduchost. Nečekejte žádné náročné instance. Vašimi překážkami jsou primárně plošiny, které po dopadu spadnou, ostny ze země a dva druhy nepřátel, které se dají jednoduše zpacifikovat. I tak jde o příjemné naředění adventurní části a přišlo mi to fajn.

Problém ale nastává v pasážích, kdy musíte rychle běžet za potvůrkou, která je jediným zdrojem světla. Jakmile vám unikne, jste mrtví. Nejenže je kvůli omezené viditelnosti občas těžké poznat plošinu, na kterou příšerka před vámi skočila, ale stejně tak bývá náročné nějakou zahlédnout, když chcete skočit po ní. Během těchto naháněcích pasáží se navíc větví cesta a může se stát, že vás napoprvé nenapadne, kudy vede ta správná. Následuje smrt a celou část musíte opakovat.

Při jedné delší pasáži byl checkpoint pouze jeden a vzhledem k její délce to bylo frustrující. I kvůli tomu, že při spouštění pák musíte zmáčknout tlačítko a zároveň i směr pohybu. Kvůli tomu se mi několikrát stalo, že se postava po aktivaci páky rozběhla a spadla do ostnů pod ní. Celou pasáž jsem tak musel několikrát zdlouhavě opakovat.

Tyto části mi přišly místy vyloženě špatně nadesignované. Nejenže se v nich dá hůře orientovat, ale kruciální rozhodování podmíněné včasnou reakcí je tím negativně ovlivněno. Opakovat je po několikáté, když je checkpoint dál, mi vyloženě vadilo. Nemluvě o tom, že to jen podnítilo stereotyp celých podzemních lokací. Pohyb po nich se po chvíli stává jednotvárným a frustrujícím. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se vždy těšil, až se dostanu zpátky ven.

Přitom sám o sobě je nápad platformingových pasáží dobrý a v jádru mě bavil. Jen by se nesměl odehrávat v tak stereotypním prostředí a být podpořen podobně opakující se náplní.

Je to ale pro mě asi jediná velká vada na kráse. Jinak se dle mého jedná o jednohubku, která opravdu stojí za vaši pozornost už jen kvůli nádhernému vizuálu, zábavným postavám a krásné dobové folkové hudbě. Tu si určitě budu chtít v rámci Xzone edice pořídit i na vinylu. Na škodu tak je, že si prim občas bere podzemí, které dokáže nadšení ze hry místy poměrně udusat. A to i na tak krátké herní ploše. Díky tomu celý titul působí značně nevyváženě. Zamrzí také to, že titulní hostinec tu nehraje ani druhé housle.

Scarlet Deer Inn je tak vizuálně nádhernou hororovou pohádkou, která má velké množství předností podpořených sympatickými postavami, povedeným vyšívaným vizuálem a silnou atmosférou. Bohužel jí podzemní pasáže často podkopávají nohy. Zamrzí také cena 19,99 eur bez slevy, která vzhledem ke zhruba tříhodinové délce může u některých hráčů zanechat lehce hořkou pachuť. Osobně bych jako adekvátnější viděl cenovku kolem 13,99 eur. I tak je tohle povinnost pro všechny milovníky adventur či her z prostředí středověku a slovanského folklóru.

Za recenzní kopii děkujeme studiu Attu Games