Tomodachi Life: Living the Dream - Recenze pokračování bizarního simulátoru od Nintenda

Série Tomodachi Life je dle mého jedna z nejbizarnějších, jakou Nintendo vytvořilo. Tento velmi absurdní mix tamagochi a Simíků vyšel už v roce 2009 exkluzivně pro japonský trh. Mnozí z vás se tak mohli s tímto titulem setkat až na 3DS, kdy se hra dostala i k nám. V tu dobu šlo o poměrně bizarní a překvapivý unikát mezi exkluzivitami této společnosti. V Japonsku obrovský hit, u nás spíše kuriozita, kterou si v mých kruzích většina přátel jen zkusila a brzy odložila. Nyní jsme se dočkali nového dílu pro první Switch s kompatibilitou i pro ten druhý. No a nás nečeká nic jiného než se podívat na to, jak se nové eskapády Mii postaviček povedly a zda se krom grafického kabátku něco výrazně změnilo.

Recenzovaná verze: Nintendo Switch 2

Na rovinu řeknu, že se toho moc nezměnilo. Pokud vás minulý díl bavil, tady dostanete stejnou porci zábavy s novými situacemi a ve vyleštěnějším vizuálu. To ale automaticky neznamená výhru. Největší kámen úrazu pro mě spočívá v tom, že oproti Nintendu 3DS tu hráči nemají takový vztah k Mii postavičkám. Na 3DS si totiž každý na svém účtu vytvořil postavičku, která ho reprezentovala. Ve své době byly na tomto handheldu jakýmsi středobodem.

Díky funkci StreetPass se vám při potkání někoho s 3DS zobrazilo jeho Miičko s informacemi o tom, co má rád a co jeho uživatel naposledy hrál. Do toho byly k dispozici různé minihry, které nasbírané postavičky zužitkovávaly a zapojovaly do hry. Jednoduše jste k nim měli vztah a díky tomu Tomodachi Life i přes jisté stereotypy fungovalo perfektně. To ostatně platí i pro duchovního nástupce jménem Miitopia.

Bohužel zde sice můžete použít Miičko vašich přátel, ale samotná konzole s nimi nijak výrazně nepracuje a v globálním měřítku jsou pouze do počtu. Proto i když jsem si ve hře vyrobil postavičku podle kamaráda, už to na mě tolik nefungovalo. Potenciálně to může platit i pro vás, pokud se v tomhle vidíte a měli jste to stejně jako já.

Pro ty z vás, kteří o hře slyší poprvé, se ji pokusím představit. Představte si takový Animal Crossing s minimem gameplaye, kde jste spíš božskou silou, která trochu pošťuchuje postavičky a věci kolem. Hra začíná tím, že si vytvoříte první Miičko, nejlépe postavu založenou na někom, koho osobně znáte, případně fiktivní, popkulturní nebo meme postavičku, která zamíchá kartami.

Samotné rozhraní, ve kterém si Miičko vytvoříte, je poměrně bohaté. Pokud nejste úplné pako, dokážete vytvořit velmi blízkou kopii vašich přátel. Často jsem se bavil tím, že jsem dával Switch svým známým, ať se sami vytvoří. Jejich kopie byly v rámci možností Miiček naprosto přesné a odrážely jejich personalitu i vzhled, a to i přes výraznou stylizaci danou tónem hry.

Na výběr je poměrně velké množství druhů očí, barev, úst, vlasů a dalších prvků. Nabídka mi přišla dostačující. I když se nerovná obsáhlosti jiných simulátorů, dá se s tím opravdu hezky vyhrát. Stačí se podívat na výtvory na sociálních sítích, kde se některým hráčům povedlo vytvořit například bratry Winchesterovy ze Supernatural či agenta Dalea Coopera z Twin Peaks. Mějte ale pořád na paměti, že jde o silně specifickou cartoonovou stylizaci, takže si to představujte v těchto mezích.

Poté, co vám vzhled, tloušťka či výška vyhovují, je na čase vytvořit osobnost dané postavičky. Tu nastavíte skrze škály u různých vlastností. Zda je osoba například spíše líná, nebo aktivní, vážná, či quirky. Na posuvníku pak zvolíte nejadekvátnější polohu podle toho, k čemu má nejblíž. Poté navolíte hlas a jeho rozpětí a vzhůru na ostrov. Na něj můžete volně přidávat další Miička až do zaplnění kapacity sedmdesáti obyvatel.

Tady začíná středobod celé hratelnosti. Brzy na ostrov přidáte různé obchody, ve kterých můžete postavičkám nakupovat nové oblečení, jídlo, kterým je krmíte, nebo třeba nový vzhled obydlí. K tomu máte například ruské kolo, diner či fotokoutek, ve kterém můžete Miička fotit. Na vás pak je jen sledovat, jak spolu postavičky žijí, jak se jim tvoří vztahy a do jakých eskapád se zapojují.

Hra tak funguje spíše jako chvilková cozy záležitost, ke které se třikrát za den připojíte v krátké seanci, nakouknete, co se nového událo, zkontrolujete potřeby a pomocí své božské ruky třeba přesunete jedno Miičko k druhému za účelem seznámení či prohloubení vztahu. Pak už jen sledujete, co se stane dál.

Občas se spustí absurdní komická scénka, jindy budete svědky romantického sblížení dvou postav či navázání silného přátelství. Někdy vás Miičko vyzve, abyste si s ním zahráli jednu z pár miniher, které se začnou velmi brzy opakovat, ale za jejich výhru můžete získat jednu z různorodých odměn. Představte si to jako rozmáchlejší tamagochi, ve kterém primárně sledujete, jak se vašim výtvorům daří v životě, spíš než že byste byli hlavním hybatelem světa. I když do něj v rámci možností samozřejmě zasahovat můžete. Ať už zmíněným přesouváním postaviček, nebo tím, že jim radíte, s kým se mají spřátelit či o čem si mají povídat.

Velká část zábavy také stojí na vaší kreativitě, což nemusí být pro každého to pravé. Kvůli absenci lidského dabingu hra spoléhá na předpřipravené šablony, algoritmy řízené osobnostmi postav a styl doplňování slov ve formě Mad Libs, nikoliv na generativní AI. Tyto kombinace pak pomocí text-to-speech technologie převádí do ikonických robotických hlasů Miiček.

Díky tomu si můžete vyhrát s tím, jaká témata postavičkám vytvoříte. Často se na vás obrátí s tím, že chtějí nápad, o čem si s jinou postavou povídat, a vy máte volnou ruku. Můžete napsat cokoliv od vulgárních nápadů přes inside vtípky až po naprosto bizarní slovní spojení či hlášky z filmů a seriálů. Pak už se jen bavíte nad tím, jak vaše výtvory Miička komicky používají.

Samozřejmě neznají význam daných slov, a proto je to místy o to vtipnější. I to se ale časem okouká, stejně jako velká část věcí, pokud hru budete hrát v delších seancích. Také tu můžete Miičkám přidávat nové předměty či osobnostní quirky, které si postupně zpřístupňujete levelováním postaviček i vašeho městečka pomocí plnění potřeb a dělání radosti obyvatelům.

Můžete tak své postavě přidat hlášku, kterou bude říkat vždy na začátku věty, nebo nastavit, co bude dělat, když bude rozzuřená, možností je vícero. Tím ještě víc prohloubíte její charakter a přiblížíte ji reálnému předobrazu, což pak spouští řadu komických situací.

Předmětů ale dle mého není zase taková spousta. Ano, je fajn, že si je odemykáte postupně, takže se nějakou dobu máte na co těšit, bohužel ne všechny musí lahodit vašemu vkusu. Například výběr pokojů mi přišel tristní a místy ne moc vábný. V pozdější fázi hry jsem svým postavám těžko vybíral něco, co by se u nich příliš neopakovalo. Podobně je to i s předměty, které si můžete po vylevelování vybrat. Třeba umělá katana, cvičící DVD a pár dalších věcí, které toho moc neovlivní, ale díky nim uvidíte Miičko cvičit na ulici nebo se ohánět mečem. Nic extra.

Také si tu můžete tvořit vlastní předměty pomocí kreslení podle šablony nebo úplně načisto podle vás. Jelikož nejsem moc umělecky zdatný, tuto možnost jsem příliš nevyužil. Meze se ale zdejší kreativitě nekladou. Od různých pochutin přes absurdní výjevy až po balíček čtyřiceti cigaret, který jsem viděl někoho vytvořit, se tu můžete opravdu vyblbnout.

A to je vlastně jádro celé hry. Nazval bych ji takovým meme generátorem. Je fajn, že si můžete vymýšlet osobní blbinky a vtípky, ale reakce Mii postaviček jsou také omezené. Po nějaké době se tak začnou některé odpovědi a dialogy opakovat. Ano, je tu větší množství filmečků, které se sem tam pustí a ukazují scénky ze života některých postav. Pravidelně se objevují i reportáže ze světa. Není to ale tak časté, aby to dlouhodobě uživilo hratelnost.

Za zhruba 60 eur tak máte hru, kterou je potřeba buď dávkovat v malých dávkách a několikrát za den se u ní zasmát, nebo být casual hráč, kterému stačí plytká hratelnost a občasný vtípek. Nikoho nesoudím a v tom, co hra nabízí, to dělá dobře. Za cenu kolem 20 eur bych neměl sebemenší problém a zábavnosti by to odpovídalo.

Já sám jsem se u hry několikrát zasmál a některé scénky či aktivity, které mnou vytvořené Mii postavičky prováděly, mě upřímně zahřály u srdíčka nebo rozesmály. Vždy to ale bylo v rámci zhruba třiceti minut. Viděl jsem, co se během mé absence událo, nakrmil postavičky, donutil je se bavit, a pak už jsem měl pocit, že nemám co dělat. Hru jsem tak zase odložil.

Chybělo mi také větší množství budov. Krom obchodů, kam postavičky nemohou, tu máte komunitně jen ruské kolo a diner. Chtělo by to třeba posilovnu nebo arkády. Jednoduše více pozemků, kde by se mohly postavičky vyřádit. Ano, můžete ostrov rozšiřovat, přidávat dekorace, venkovní sprchu nebo automaty, které mohou být používány. Podle mě to ale nestačí, protože jde jen o chvilkové záležitosti.

V tomto mě Tomodachi Life jednoduše nebavilo. Přijde mi, že je to krom generátoru memů a komických chvil s vašimi postavičkami poměrně plytká záležitost. Jasně, neříkám, že se ke hře v krátkých seancích občas rád nevrátím, ale problém s cenovkou a tím, co hra doručuje, opravdu mám.

Hodnotí se mi proto těžce. Produkční kvality tu jsou a nápady, které hra místy skrývá, samotný soundtrack i možnost vytvářet a podílet se na různých skopičinách jsou silnou devízou. Pokud jste tedy občasnými hráči, nebo vám tento koncept imponuje a víte, že vám ke štěstí stačí si občas ke hře sednout, pousmát se, naklikat pár věcí a jít dál, nevidím sebemenší problém. I mě to v těchto sekvencích bavilo. Pokud ale hledáte titul ve stylu Animal Crossingu nebo něco s hutnější hratelností, tady silně narazíte.

Já bych hru označil jako tamagochi meme generátor a jako takový ve svých chvílích funguje skvěle. Bohužel s cenovkou AAA titulu nabízí repetitivní a rozsahem poměrně skromný obsah. Péče tvůrčího týmu tu vidět je, jenže ve výsledku doručili spíš zábavnou indie blbůstku než titul, za který byste měli dát takovou pálku.

Proto si koupi dobře rozmyslete. S nějakou slevou bych hru doporučil všem, které minulé Tomodachi bavilo, nebo jim podle popisu či videí přijde jako příjemná blbůstka. Ostatním bych doporučil podívat se raději o dům dál.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Conquest