Recenze Aphelion - Nezáživné vesmírné dobrodružství

Studio Don't Nod si za léta vybudovalo pověst tvůrců, kteří umí postavit hru především na příběhu a postavách. S Aphelionem se pokouší o realistické sci-fi ve stylu Death Stranding či Nolanova Interstellaru. Vydáváme se na mrazivou, opuštěnou planetu, po které se po ztroskotání lodi proplétají dvě postavy. Po několika odehraných hodinách je ale jasné, že ambice na kvalitní titul zůstávají spíše zbožným přáním. Hra se totiž potýká s celou řadou problémů, jak na technické, tak na herní stránce.

Recenzovaná verze: PC

Hned na úvod je třeba zmínit jeden drobný, ale otravný detail. FPS limiter nabízí pouze možnosti 30, 60 nebo neomezeně. V době, kdy jsou standardem 144Hz monitory, je to zarážející volba, která hráče v podstatě nutí buď hrát na 60 fps, nebo se v létě doslova uvařit s neomezeným limitem. Co se týče technické stránky obecně, optimalizace je solidní a grafika hezká. Planeta, po které se obě postavy pohybují, vypadá vizuálně velmi povedeně a patří mezi nejpozitivnější části tohoto titulu.

Hra střídá dvě hlavní postavy, které po ztroskotání lodi procházejí stejnou planetu na různých místech zároveň. Herecké výkony obou jsou silné, jenže protože se planetou pohybují samy, jejich časté samomluvy občas působí spíš jako rozhovor s vlastní hlavou než jako přirozená charakterizace. Místy to hraničí až se schizofrenií.

Většinu hry strávíte za Arian, jejíž gameplay stojí na lezení a šplhání po stěnách. Mechanika sama o sobě nenabízí nic objevného ani zajímavého. Postava víceméně jen skáče a leze na velmi zvýrazněná místa, kde se může zachytit. Žádné složité, chytré skákací sekvence ve stylu 3D plošinovek zde nehledejte, jde o pomalé přechytávání se z jedné římsy na druhou. Po skoku je navíc nutné stisknout další tlačítko, aby se postava správně chytla. Pokud to hráč neudělá včas, postava začne padat a hra spustí velmi hlasitý zvukový efekt signalizující, že je ještě možné se zachránit opětovným stiskem stejného tlačítka jako při skoku. U té nejběžnější pohybové akce ve hře jde o mechaniku, která se velmi rychle stává spíš otravnou než zajímavou.

Mimo tuto základní mechaniku, jež tvoří hlavní jádro hry, se přidává jen pár dalších prvků, které mají gameplay trochu okořenit. Jediným skutečným „puzzle elementem“ je občasné nahlížení na svět skrz speciální kameru, jež odhaluje energii proudící danou planetou. Tu lze využít k rozbití kamenů, které odkrývají další místa vhodná k zachycení při dalším lezení. Poprvé je to zajímavé, ale velmi rychle to omrzí.

Přestože se hra odehrává na zdánlivě obří otevřené planetě, ve skutečnosti je naprosto vše koridorové. Existuje jen jedna konkrétní cesta a konkrétní sekvence skoků, podle nichž je třeba postupovat, a nikam jinam se jít nedá. Postavy narážejí do neviditelných zdí, i když mají před sebou zdánlivě zcela otevřené pláně. Často je dost obtížné rozeznat, kam vlastně hra chce, abyste šli. Většinou je potřeba někde slézt o kus níž nebo skočit na sráz, po kterém postava sjede dolů. Jenže pokud skočíte kamkoliv, kam hra nečekala, instantně vás zabije propadnutím texturami pod mapu. Tyto vizuální bugy neustále připomínají, že nejste součástí sci-fi světa, ale že hrajete poměrně nedodělaný titul.

Mimo čisté lezení lze občas hodit lano, po kterém se dá slézt dolů nebo využít momentum ke skoku dál. Bohužel se často stává, že se lano nechytí a hráč okamžitě spadne. U pasáží, kde je třeba slézt po laně dolů, je navíc nutné nejprve pomalu dojít k hraně a zachytit se za ni, než lze začít lézt. Pokud místo toho skočíte, lano okamžitě zmizí a postava zemře. Jednotlivé animace sice vypadají hezky, ale často se zasekávají při chůzi či lezení, takže postava občas vypadá, jako by levitovala, nebo se mírně začne točit na místě. Velmi často se navíc stává, že jakmile hráč jde trochu blíž ke kraji, než vývojáři zamýšleli, postava se buď úplně zasekne, nebo pomalu sjede dolů ke své smrti.

Poslední herní mechanikou, kterou si lze za Arian užít, jsou stealth pasáže. Hráč není na planetě sám a občas je třeba obejít monstrum, jež je sice slepé, ale není hluché. Je tedy nutné ho velmi pomalu obcházet, nebo ho odlákat vytvořením zvuku jinde, aby se hnulo mimo vaši cestu. Těchto pasáží je ve hře obrovské množství a všechny jsou víceméně identické, zdlouhavé a nudné.

Gameplay za druhou postavu je trochu odlišný. Jde o astronauta, který se při pádu na tuto mrazivou planetu vážně zranil a poškodila se mu nádrž na kyslík. Mimo lezení zde jádro gameplaye tvoří velmi pomalá chůze, kdy je zhruba každých 20 vteřin nutné dojít k mašině, jež kyslík na chvíli doplní. Nepřináší to žádnou zajímavou mechaniku ani puzzle element. Kyslíkových bomb je na mapě nepřeberné množství, takže nejde o to vymýšlet, co je třeba udělat za daný omezený čas, než se bude nutné znovu doplnit, ale spíš o to mít neustále na paměti, že je třeba se každých pár metrů zastavit a obnovit si kyslík.

Po připojení ke kyslíkové bombě se lze vzdálit jen na pár metrů, než se hráč odpojí, aby kyslík vydržel o trochu déle. Pokud ale vyběhnete na maximální vzdálenost, kterou hra povoluje, postava se občas zasekne na místě a začne se točit. Množství těchto vizuálních a herních bugů je vzhledem k celkové délce hry téměř neodpustitelné.

Celkově gameplay v Aphelionu působí jako kombinace mnoha herních mechanik z jiných titulů, které si hráči pamatují právě jako ty otravné a nudné sekce. V Aphelionu je to bohužel jediná náplň – nedokonalé lezení po horách a pomalé přecházení z bodu A do bodu B, bez jakýchkoliv zajímavých puzzle sekvencí, jen pár mechanik, jež se nekonečně opakují na trochu jinak vypadajících místech.

Největším plusem celého titulu je bezesporu velmi kvalitní hudba. Aphelion má pěkný, až filmový soundtrack od začátku do konce a funguje jako jediný skutečný maják naděje v jinak silně podprůměrném titulu.

Ale jak jsme již zmínili Don't Nod si vždy zakládalo na příběhových hrách, jaký je tedy příběh v Aphelionu a dokáže vynahradit nedostatky po gameplayové stránce? Upřímně, vzhledem k délce hry (zhruba 5–6 hodin) je příběhu velice málo. Většina expozice a děje se odehrává až po dokončení jednotlivých kapitol (celkem jich je 11), kdy hráč dostane nějaký důležitější dialog či krátkou cutscénu.

Samotný příběh mě moc nenadchl, a je možné, že na něj nahlížím trochu negativněji vzhledem k ostatním stránkám celé hry. Ve finále jde ale o celkem generické sci-fi. Obsahuje prvky, jež jsou samy o sobě zajímavé – dvě postavy na stejné planetě řeší, jak přežít po ztroskotání, a zní to jako zápletka, která by mohla celou hru táhnout k pozitivnějšímu zážitku. Bohužel se v rámci celé hry vlastně nestane nic moc zajímavého. Propojení mezi oběma postavami navíc není nijak silné, chodí po různých místech, řeší různé věci, ale jejich rozhodnutí nijak výrazně neovlivňují cestu toho druhého.

Hra obsahuje i určitý prvek mysteriózna, kdy vše působí, jako by planeta žila vlastním životem a ne vše bylo tak, jak se zdá. Celkový příběh a rozuzlení, jež nechci spoilovat pro případ, že by někdo přesto chtěl tomuto titulu dát šanci, lze ale shrnout pár větami a nepřináší nic velkého, grandiózního ani originálního. Od samotného konce jsem čekal aspoň nějaký velký zvrat či velkolepé vyvrcholení, ale bohužel jde o závěr, který je celkem mdlý a otevřený, byť velmi silně naznačí, co bude po konci následovat.

Aphelion je taková nemastná neslaná sci-fi povídka, jež sice tematicky dobře doplňuje a pohání hru dopředu, ale rozhodně není dostatečná na to, aby anulovala velké nedostatky jak po technické, tak po gameplayové stránce tohoto titulu. Kvalitní hudba a dobré herecké výkony nedokážou utáhnout 5 hodin chození, lezení a opakování pár stejných triků stále dokola.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Ico Partners.