Recenze - Homura: The Crimson Warriors - Krvavá historie, čest a city na ostří katany

Jsem poměrně velký fanoušek otome her a velmi cením jejich různorodost v rámci zasazení. Právě na tom mě tenhle žánr baví snad nejvíc. Valná většina studií dokáže romantické příběhy zasadit do hororu, mystery, psychologického thrilleru nebo pohádkového dobrodružství. Jednoduše řečeno, v tomto žánru často cítím větší rozmanitost než v klasických dating simulátorech, což mě k němu vždy táhlo.

U Homura: The Crimson Warriors se ale jedná trochu o výjimku v rámci mých preferencí. Hra je zasazena do pozdního období Sengoku, konkrétně do doby po bitvě u Sekigahary, kdy Japonsko procházelo masivními politickými změnami a klany bojovaly o poslední zbytky moci. Upřímně mě tohle zasazení trochu děsilo už od dob série Hakuoki s podobným prostředím. Mé obavy hlavně vyplývaly z toho, že historické otome často dokážou hráče zahltit obrovským množstvím jmen, událostí a politických vazeb a člověk má pocit, že v tom trochu plave. Nakonec jsem se ale odvážil a zkusil to prolomit. Byl jsem příjemně překvapen.

Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Homura totiž od prvních hodin působí jako hra, která ví, co chce být. Ano, historie je tady důležitá a hra se za ni rozhodně nestydí, ale zároveň ji umí podat stravitelněji, než jsem čekal. Pomáhá tomu přehledný slovník pojmů, mapa konfliktů a postupné dávkování informací. Není to učebnice dějepisu, ale pořád je potřeba počítat s tím, že politické pozadí je velkou součástí celé zkušenosti.

Příběh sleduje Mutsumi Mochizuki, mladou kunoichi, která po smrti svého otce vstupuje do služeb klanu Sanada. Odtud se rozjíždí nejen její osobní cesta za nalezením vlastního místa, ale i cesta skrze válku, zradu, loajalitu a samozřejmě romantiku. A právě tady mě Homura chytla nejvíc.

Mutsumi je totiž dobře napsané protagonistka. Je aktivní v dění, má vlastní motivace a není jen pasivní figurkou čekající, až ji někdo zachrání. Často se sama dere do nebezpečí, chce být užitečná a její vývoj napříč příběhem je jeden ze silnějších aspektů celé hry. To je něco, co u otome titulů vždy ocením více než tichou protagonistku, která nechá hrdiny dělat všechno za sebe a pak se z toho rozbrečí. Koukám na tebe, Code: Realize!

Samotná struktura je klasická. Procházíte společnou linkou a podle voleb se dostáváte na jednotlivé romantické routy. Nebudu je rozebírat detailně, protože visual novely stojí hlavně na příběhu a jeho odhalování. Spoilery by dost ubraly na síle. Co ale můžu říct je to, že kvalita jednotlivých linek je překvapivě konzistentní. Jasně, některé postavy mi sedly víc a jiné méně, ale ani u jedné jsem neměl pocit, že by mezi nimi byl vyloženě markantní rozdíl v kvalitě. A to je velká pochvala.

Každá route přináší jiný pohled na konflikt, jiné emoce i jinou dynamiku vztahů. Některé jsou víc tragické, jiné osobnější a intimnější, jiné zase více staví na akci a napětí. Hra navíc dobře pracuje s pocitem nevyhnutelnosti. Vzhledem k historickému zasazení často víte, že některé věci prostě nemohou dopadnout dobře, a to celé v rámci napětí funguje skvěle. Právě atmosféra je jednou z největších zbraní Homury.

Je to hra, která je permanentně lehce melancholická. Cítíte blížící se konflikt, tlak doby a vědomí, že klid je jen dočasný. To se krásně propisuje nejen do scénáře, ale i do hudby a vizuálu. Artworky jsou nádherné. Design postav patří mezi ty silnější, které IFI za poslední dobu vydalo, a CG scény často opravdu prodávají nejsilnější momenty.

Hudba mě také mile překvapila. Není nijak extrémně výrazná, ale velmi dobře podporuje náladu scén. Ať už jde o klidnější momenty u ohně nebo dramatické pasáže před bojem, soundtrack ví, kdy být nenápadný a kdy zabrat.

Co mě ale trochu překvapilo, a možná někoho i zklame, je fakt, že Homura není vyloženě silně romantická hra. Romance tu je, funguje a většinou je dobře napsaná, ale rozhodně není hlavním motorem všeho. Mnohem větší důraz je kladen na válku, politiku, čest a osobní růst. Pokud hledáte čistě rozjuchanou a cozy romanci, nemusí vám to sednout.

Já osobně to ale bral jako plus. Díky tomu vztahy působí přirozeněji. Nevznikají jen proto, že musí, ale protože postavy spolu skutečně procházejí něčím těžkým. A to jim dává větší váhu.

Slabší stránkou je určitá repetitivnost. Jelikož každá route vychází ze stejného základu, některé scény a informace budete číst víckrát. To je u žánru normální, ale tady je to občas cítit víc. Ocenil bych také trochu více bonusového obsahu mimo hlavní příběh.

I tak ale Homura: The Crimson Warriors dokázala překonat moje původní obavy. Místo zahlcující historické romance jsem dostal překvapivě silný, atmosférický a dobře napsaný příběh, který balancuje mezi válkou a city mnohem lépe, než jsem čekal.

Není to otome pro každého. Pokud vás historické zasazení odrazuje nebo nechcete číst hodně textu o politice a klanech, možná to nebude váš šálek čaje. Pokud ale máte rádi dramatičtější, dospělejší a melancholičtější příběhy s kvalitními postavami a dobře vystavěnou atmosférou, Homura rozhodně stojí za pozornost.

Za recenzní kopii děkujeme společnosi Idea Factory.