Recenze Stupid Never Dies – Zombie s velkým srdcem a nevyužitým potenciálem

Stupid Never Dies mi při oznámení ihned připomnělo pozdější tvorbu Sudy51. Akční rubačka s výraznou stylizací, výstředními postavami a přepáleným humorem. To jsou ingredience, na které na jednu stranu slyším, ale vzhledem ke zmíněnému tvůrci už jsem také lehce skeptický. Přijde mi totiž, že se v posledních letech trochu zacyklil a prakticky neustále přichází s podobným konceptem, pouze zasazeným do odlišného prostředí. Tento počin od japonského studia GPTRACK50 ve mně ale vzbuzoval jistou naději, že by mohl doručit něco s podobnou energií, avšak po hratelnostní stránce vybroušenějšího. K takovému očekávání mě přiváděla nejen stylizace a humor, ale také zakomponování roguelite prvků. Na vydání jsem se proto těšil. To, co jsem však nakonec dostal, zčásti naplnilo i moje největší obavy.

Recenzovaná verze: PC

Nepochopte mě špatně, na Stupid Never Dies je toho hodně co mít rád. Od výstředních postav přes originální příběh s romantickou podzápletkou připomínající film Warm Bodies až po celkovou energii, kterou hra neustále srší. Bohužel to všechno podkopává místy nedopečená hratelnost, která dokáže sklouznout ke stereotypu už po několika hodinách. Hlavním hnacím motorem se tak postupně stává především stylizace, povedený soundtrack a jednoduchý soubojový systém, u kterého si můžete odpočinout. I přes to všechno jsem ale zkrátka chtěl něco víc.

Přitom začátek je slibný. Ocitáme se ve světě, který má za sebou ničivou válku mezi lidmi a monstry. Lidstvo bylo prakticky vyhlazeno a zbylí přeživší se musí smířit s novými pravidly, ve kterých mají hlavní slovo nejrůznější příšery. Na samotném dně jejich hierarchie stojí zombie, mezi které patří i náš hlavní hrdina Davy. Ten rozhodně není žádným obávaným zabijákem. Jde o poměrně zbabělého a trochu natvrdlého nemrtvého, který se potuluje opuštěným nákupním centrem a nemá od své existence příliš velká očekávání.

To se ovšem změní ve chvíli, kdy v mrazáku jednoho z obchodů objeví mladou dívku Julii. Přestože je již mrtvá a nikdy spolu ani nepromluvili, Davy se do ní na první pohled zamiluje a rozhodne se udělat všechno pro to, aby ji přivedl zpět k životu. Do toho se připlete výstřední doktor Frank Steiner, který má vlastní plány na záchranu lidstva. Po nešťastném pozření Fénixova vejce navíc náš nemrtvý získá schopnost přebírat sílu ostatních monster. Najednou tak představuje ideálního kandidáta pro výpravu do Podsvětí, kde má porazit Krále monster známého jako KOM. Pokud uspěje, mohl by zachránit nejen zbytky lidstva, ale především svou vysněnou Julii.

Už samotná premisa dává jasně najevo, jakým směrem se bude celé dobrodružství ubírat. Příběh se rozhodně nebere příliš vážně a je prostoupený absurdním humorem, který mi většinu času sedl. Velkou zásluhu na tom má také sympatický hlavní hrdina. Davy je sice pořádný trouba, ale právě jeho upřímnost, naivita a odhodlání zachránit dívku, kterou vlastně vůbec nezná, z něj dělají postavu, které jsem poměrně rychle začal fandit.

Pozadu nezůstávají ani ostatní obyvatelé nákupního centra. Ať už jde o Acelina, svérázného čivaváka, který rozhodně není vlkodlakem a vyzná se v nejrůznějších technologických úpravách, výstředního doktora Franka nebo motorkářku Bessie provozující stánek s burgery. Nechybí ani kamenný chrlič Goyle, který se pohybuje s pomocí nákupního vozíku. Každý z nich má vlastní osobnost a svými reakcemi dokáže zpříjemnit i obyčejný návrat z další výpravy.

Za zmínku stojí také bezhlavý jezdec Bob Dullahan. Ten se svým motorkářským vzhledem a elektrickou kytarou okamžitě zapadá mezi mé oblíbence. O to více mě pobavilo, že ho doprovází chytlavá hudba s country nádechem. Právě podobné drobnosti jsem si na Stupid Never Dies oblíbil.

Vyprávění je navíc samo o sobě velmi stylové. Převážná část dialogů probíhá prostřednictvím plně nadabovaných sekvencí připomínajících vizuální novely, ve kterých vedle sebe stojí trojrozměrné modely postav doplněné textem. Tvůrci se ale naštěstí nespoléhají pouze na tento způsob prezentace. Děj prokládají klasickými cutscénami i výrazně stylizovanými pasážemi, které kombinují různé výtvarné přístupy. Nechybí komiksové panely, kreslené ilustrace či koláže, díky nimž hra neustále mění svou vizuální podobu. Právě tato různorodost dokáže osvěžit i delší rozhovory.

Bohužel ani povedená prezentace nedokáže úplně zamaskovat, že se vyprávění zhruba po šesti hodinách začíná podobně jako hratelnost trochu zacyklovat. Jednotlivé výpravy do Podsvětí bývají pravidelně přerušovány příběhovými pasážemi, které vás sice posouvají k dalšímu cíli, ale často pouze opakují informace, jež už dávno znáte. Do toho samozřejmě nechybí nějaký ten vtípek nebo absurdní situace, přesto jsem měl občas pocit, že se děj přešlapuje na místě.

A to mě mrzelo především kvůli samotným postavám. Každá z nich má dostatek osobitosti na to, aby utáhla vlastní příběhovou linku, ale tvůrci mnohdy spoléhají spíše na jejich povrchní extravagantnost než na hlubší rozpracování. Ano, příběh má silnější části a Davyho romantická linka s umrzlou dívkou dokáže místy skutečně zahřát u srdíčka. Stejně tak mě bavilo sledovat postupné sbližování jednotlivých postav. Jenže ve výsledku mi přišlo, že se z těchto vztahů dalo vytěžit mnohem více.

Naštěstí je hlavní zápletka dávkována tak, že si dokáže udržet pozornost téměř po celou dobu. Vždy se objeví nějaké nové odhalení nebo situace, která vás motivuje pokračovat. Přesto jsem se nedokázal zbavit dojmu, že spousta nápadů funguje hlavně na efekt a pod povrchem už toho tolik nenabízí. I tak mě ale příběh dokázal u hry udržet, především díky své energii, vizuálnímu zpracování, hudbě a velmi povedenému anglickému dabingu.A právě to bylo důležité, protože u samotné hratelnosti už jsem tak nadšený nebyl.

Základ Stupid Never Dies tvoří roguelite struktura, ve které se opakovaně vydáváte z nákupního centra do Podsvětí. Vstup do něj přitom představuje obyčejná toaleta, kterou vás hra doslova spláchne do další výpravy. Podsvětí je rozdělené na jednotlivé vrstvy, označované jako Layers, a ty se dále skládají z menších pater a bojových arén. Vaším cílem je probojovat se co nejhlouběji, porážet stále silnější protivníky a získávat prostředky pro další vylepšování Davyho.

Průchod jednotlivými lokacemi je poměrně přímočarý. Většinu času přebíháte mezi arénami, likvidujete skupiny slabších nepřátel, následně se vypořádáte se silnějšími protivníky a pokračujete do dalšího patra. Občas narazíte na vedlejší cestu s odměnou nebo překážku, jejíž překonání vyžaduje určitou proměnu. V zásadě se ale jedná o neustálé opakování velmi podobného postupu.

Samotná prostředí přitom rozhodně nejsou nezajímavá. Tvůrci se inspirovali různými historickými obdobími, takže navštívíte například antický Řím během katastrofy v Pompejích, středověké lokace připomínající gotické hrady nebo oblasti inspirované dobou Vikingů a feudálním Japonskem. Jednotlivá prostředí se od sebe liší nejen vizuálně, ale také některými překážkami a nástrahami. Narazíte tak například na lávová jezírka nebo nejrůznější pasti, které vám mohou postup trochu zkomplikovat.

Problém ovšem spočívá v tom, že se tyto lokace začnou poměrně brzy opakovat. Přestože hra postupně zpřístupňuje další oblasti, jejich přidání po několika hodinách už nedokáže stereotyp výrazněji narušit. Především mi vadilo, jak málo se mění samotná náplň. Ať už se pohybujete v ulicích Pompejí, nebo v úplně jiném historickém prostředí, stále děláte prakticky totéž.

Postupem času navíc získáte možnost jednotlivé vrstvy přeskakovat a dostat se tak rychleji do hlubších částí Podsvětí. Při výběru další cesty vidíte, jaké odměny můžete v dané oblasti očekávat, takže máte určitou kontrolu nad tím, kam se vydáte. Přeskakováním si ale zároveň můžete nechat ujít lepší kořist, zkušenosti nebo materiály potřebné k vylepšování. Musíte proto zvážit, zda se vyplatí pokračovat rychleji, nebo věnovat čas dalším soubojům.

Celou situaci komplikuje také časové omezení jednotlivých výprav. Pokud se vám nepodaří včas dostat do bezpečné přechodové oblasti nebo ukončit průchod, začne Davy postupně ztrácet zdraví. To vás nutí neustále postupovat kupředu a příliš se nezdržovat. Na jednu stranu tento systém dobře podporuje svižnější tempo, na druhou ale ještě více zvýrazňuje stereotypní strukturu jednotlivých pater.

Upřímně si myslím, že by Stupid Never Dies fungovalo mnohem lépe jako klasická lineární akce. Představa, že postupně procházíte rozdílnými lokacemi a dostáváte se do stále nových arén s odlišnými nepřáteli, mi k celkové stylizaci sedí více. Současná roguelite struktura totiž podle mě dobrodružství zbytečně natahuje a nutí vás opakovat obsah, který toho po několika průchodech nemá příliš co nabídnout.

Alespoň systém odměňování je ale vyřešený poměrně dobře. Během jednotlivých výprav získáváte zkušenosti a při postupu na další úroveň si vybíráte z nabídky vylepšení. Ta mohou zvyšovat vaše statistiky, posilovat útoky nebo přidávat další pasivní schopnosti. Získané bonusy vám následně zůstávají po zbytek aktuálního průchodu.

Zajímavější je však způsob, jakým hra pracuje s dlouhodobou progresí. Čím více nepřátel porazíte a kolik výprav absolvujete, tím rychleji získává Davy zkušenosti při dalších pokusech. I neúspěšný průchod tak přispívá k jeho postupnému posilování. Díky tomu dokážete během pozdějších výprav získávat nové úrovně poměrně rychle a pocit z postupného růstu je příjemně odměňující.

K tomu se přidává sbírání materiálů a vybavení. Vzhledem k poměrně arénovité struktuře nemusíte většinu surovin složitě hledat po rozsáhlých lokacích, protože je získáváte především z poražených nepřátel nebo jako odměny za jednotlivé úseky. V bezpečných oblastech mezi vrstvami si navíc můžete obnovit zdraví, doplnit potřebné ukazatele a nakoupit dočasná vylepšení, která vám usnadní další postup. Právě kombinace rychlého levelování, získávání kořisti a následného posilování představuje jednu z těch povedenějších částí hratelnosti.

O to větší škoda je, že samotný soubojový systém zůstává podle mě trestuhodně nevyužitý. Na první pohled působí svižně a efektně, ale jakmile se do něj více ponoříte, zjistíte, že toho ve skutečnosti zase tolik nenabízí. V základní zombie podobě máte k dispozici lehké a silné útoky, speciální schopnost a několik dalších možností, jak poškodit nepřítele. Ve výsledku však většina střetnutí spočívá především v neustálém mačkání útoků a občasném použití nabité schopnosti.

Nejvíce mi chybělo klasické zaměřování protivníků a především propracovanější obranné možnosti. Hra sice disponuje určitou pomocí při směrování útoků, ale plnohodnotný lock-on nenabízí. Občas je proto obtížné trefit přesně toho nepřítele, kterého chcete. Podobně problematická je absence univerzálního úskoku nebo klasického krytí, na jaké jsem u podobných akčních her zvyklý.

Namísto toho tu funguje takzvané Stupid Parry, při kterém se Davy výpadem vrhne přímo proti nepřátelskému útoku. Pokud jej správně načasujete, část utrženého poškození se změní na dočasné, které můžete následně obnovit prostřednictvím kousnutí. Proti určitým silnějším útokům navíc dokážete protivníka vyvést z rovnováhy a odhalit jeho jádro. Samotný princip tedy není nefunkční a rozhodně má své využití. Problém jsem měl spíše s tím, že jde o poměrně omezenou náhradu běžných obranných mechanik.

Nejvýrazněji se to projevuje během soubojů s bossy. Ti občas disponují efektními útoky, kterým byste se rádi elegantně vyhnuli, ale nemáte k tomu dostatečně spolehlivé možnosti. Některým úderům se sice lze vyhnout pohybem nebo správně načasovaným výpadem, případně využít schopnosti konkrétní proměny, přesto jsem měl často pocit, že místo pořádného soubojového systému jen pobíhám kolem protivníka a čekám na vhodnou příležitost zaútočit.

Souboják mi tak připomínal jednodušší akční mlátičky z éry PlayStationu 3, ve kterých jste především bezmyšlenkovitě mačkali tlačítka a likvidovali jednu skupinu protivníků za druhou. Nemyslím to přitom vyloženě negativně. Podobný přístup dokáže být velmi zábavný a během kratších herních seancí jsem si jednoduchost a rychlost soubojů dokonce užíval. Jenže u hry, která na nich staví prakticky celou svou hratelnost, bych očekával přece jen větší hloubku.

Naštěstí tu máme alespoň jednu povedenou mechaniku, která dokáže jednotlivé střety ozvláštnit. Tou je možnost nepřátele zakousnout, obnovit si zdraví a především získávat jejich schopnosti. Zatímco z obyčejných protivníků můžete získat jednorázové útoky, po pozření jádra silnějšího monstra dokáže Davy převzít i jeho podobu. Celkem je k dispozici jedenáct bojových stylů včetně základní zombie formy, přičemž každý nabízí vlastní pohybové možnosti a způsob boje.

Mým jednoznačným favoritem se stal vlkodlak. Jeho rychlost a agresivní styl boje mi z celé nabídky sedly nejvíce. Dokáže se velmi svižně pohybovat po aréně, zasypávat protivníky rychlými útoky drápů a využívat vlastní pohybové schopnosti, včetně odrazů od stěn. Právě v této podobě mi souboje připadaly nejplynulejší a nejzábavnější. Dokonce jsem měl pocit, že přesně takovou dynamiku měl nabídnout i základní soubojový systém.

Ostatní proměny se snaží přinést odlišné možnosti. Harpyje například umožňuje bojovat ze vzduchu a napadat nepřátele na dálku prostřednictvím projektilů. Golem zase spoléhá na svou odolnost a silné údery, kterými dokáže odhazovat celé skupiny protivníků. Zajímavý je také Lich, jenž si může přivolávat kostlivce a nechat je bojovat po svém boku. Nechybí ani upír ovládající hejno netopýrů nebo sněžná víla, která dokáže protivníky zmrazovat.

Každá z těchto podob tak mění nejen Davyho vzhled, ale také samotný způsob boje. Jednotlivé transformace navíc mohou disponovat různými speciálními schopnostmi a jejich využití je omezené na určitý počet pater. Nemůžete se proto spoléhat na to, že vám jedna oblíbená proměna vydrží po celou výpravu.

Právě tady vidím jeden z největších nevyužitých potenciálů Stupid Never Dies. Přestože jsou jednotlivé styly nápadité a vizuálně povedené, ne všechny se ovládají stejně příjemně. Některé působí pomaleji a jejich schopnosti mi nepřipadaly natolik praktické, abych jim dával přednost před rychlejším vlkodlakem. Hra sice nabízí spoustu možností, ale kvůli jednoduchosti základního soubojového systému jsem neměl příliš velkou motivaci experimentovat se všemi. Často bylo zkrátka nejefektivnější využívat několik osvědčených podob a zbytek přehlížet.

Samotný design nepřátel se mi ovšem velmi líbil. Tvůrci očividně čerpali inspiraci z nejrůznějších béčkových hororů a klasických monster filmů. Proti vám tak stojí kostlivci, vlkodlaci, upíři, ještěří monstra a další příšery, které jako by vypadly z produkce studia Universal. Líbily se mi také jejich stylové úvody, při kterých kamera přiblíží nového protivníka a na obrazovce se objeví jeho jméno. Zpočátku jsem z těchto momentů byl nadšený, ale po několika hodinách se jejich efekt trochu vytratil. Přesto jsem si celkové pojetí monster a jejich zapojení do světa užíval.

Vedle proměn tu najdete i poměrně rozsáhlý systém úprav samotného Davyho. Prostřednictvím takzvaného Body Hacku můžete nahrazovat části jeho těla technologickými vylepšeními, která přidávají nové schopnosti a upravují statistiky. Měnit lze například hlavu, jednotlivé ruce nebo nohy. Některé součástky zvyšují odolnost či sílu útoků, jiné přidávají aktivní nebo pasivní efekty. Díky tomu si můžete vytvořit různorodé kombinace podle toho, jakým způsobem chcete bojovat.

Do toho se přidávají další možnosti dlouhodobého posilování. U Bessie například odemykáte a vylepšujete schopnosti, které se následně mohou objevit při získávání nových úrovní. Jinde zase utrácíte nasbírané suroviny za další bonusy nebo posilování samotného Davyho. Nechybí ani speciální režim Davy Burst, který vás na omezenou dobu výrazně posílí a ještě více podtrhne efektní stránku soubojů.

Na papíře to všechno zní výborně a rozhodně oceňuji snahu nabídnout hráčům dostatek prostoru k experimentování. Jenže právě množství jednotlivých systémů mi nakonec přišlo až zbytečně přehnané. Neustále odemykáte nové možnosti, získáváte další materiály, upravujete vybavení a vybíráte mezi různými bonusy. Po určité době jsem měl pocit, že se v tom všem začínám trochu ztrácet.

Problém navíc není pouze v množství samotných vylepšení, ale také v tom, jak malý dopad mají některá z nich na skutečný průběh soubojů. Přestože si můžete vytvářet nejrůznější buildy, základ hratelnosti zůstává prakticky totožný. Ve výsledku jsem tak často pouze zvyšoval statistiky a vybíral schopnosti, které mi umožnily rychleji likvidovat protivníky. Přitom bych mnohem raději viděl méně systémů, které by ale měly výraznější vliv na samotné ovládání a možnosti během střetnutí.

Postupně se tak dostáváme k tomu, co mi na Stupid Never Dies vadilo nejvíce. Hra má spoustu zajímavých nápadů, ale jen málokterý dokáže rozpracovat skutečně do hloubky. Roguelite struktura navíc celkové dobrodružství zbytečně natahuje. Často se vracíte do již navštívených oblastí, opakovaně likvidujete podobné skupiny nepřátel a sbíráte materiály pro další vylepšování. To všechno by mi tolik nevadilo, kdyby samotná hratelnost nabízela dostatek možností, jak jednotlivé průchody výrazněji obměňovat.

Kde však hra prakticky nezklamala, je její audiovizuální stránka. Grafické zpracování sází na výraznou komiksovou stylizaci, křiklavé barvy a nejrůznější efekty, které celému dobrodružství dodávají osobitý charakter. Nejde přitom pouze o samotné prostředí, ale také o nabídky, obrazovky s vylepšeními a příběhové sekvence. Tvůrci si vyhráli s kombinací punkové estetiky, kreslených ilustrací a koláží, díky čemuž hra působí opravdu svébytně.

Samotné modely postav nebo prostředí sice nejsou po technické stránce nijak oslnivé, ale zvolená stylizace dokáže případné nedostatky poměrně dobře zamaskovat. Mnohem důležitější je, že jednotlivé lokace a postavy mají vlastní vizuální identitu. Především design monster a celková výtvarná prezentace pro mě patří mezi nejsilnější stránky hry.

Velkou pochvalu si zaslouží také soundtrack. Ten je plný energických skladeb, ve kterých se mísí rock, punk i další hudební styly. Jednotlivé skladby navíc dobře doplňují prostředí a postavy, takže se hudební doprovod dokáže výrazně měnit podle toho, kde se právě nacházíte. Už zmíněný Bob Dullahan je toho krásným příkladem. Stejně povedený je i anglický dabing, který dokáže jednotlivým postavám dodat ještě více osobitosti a podtrhnout jejich absurdní humor.

Právě stylizace, hudba a samotná energie celého dobrodružství mě nakonec dokázaly udržet i ve chvílích, kdy už jsem měl hratelnosti trochu plné zuby. Především během kratších seancí jsem si totiž stále dokázal užívat svižné likvidování monster, postupné posilování Davyho a odemykání dalších schopností. Jednoduchost soubojového systému tak paradoxně představuje jednu ze slabin, ale zároveň i důvod, proč jsem se ke hře dokázal vracet a na chvíli u ní vypnout.

Stupid Never Dies je pro mě jednoduše dalším příkladem hry, která měla potenciál nabídnout mnohem více, než nakonec doručila. Připomíná mi pozdější tvorbu Sudy51, ve které dostanete spoustu extravagantních nápadů, výbornou stylizaci a sympatické postavy, ale samotná hratelnost už za nimi poněkud zaostává. A právě to mě mrzí nejvíce, protože pod vrstvou přepáleného humoru, barevných efektů a absurdních situací se skrývá titul, který mohl s propracovanějším soubojovým systémem a vhodněji zvolenou strukturou skutečně zazářit.

Rozhodně ale nechci tvrdit, že jsem si své dobrodružství neužil. Davyho jsem si oblíbil, příběh mě dokázal udržet až do konce a některé momenty mi zůstanou v paměti ještě dlouho. Jenže čím více jsem hrál, tím výrazněji jsem si uvědomoval, jak povrchní jednotlivé mechaniky ve skutečnosti jsou. Pokud máte rádi výstřední japonské akční hry a nevadí vám jednodušší souboje ani opakování podobného obsahu, může vás Stupid Never Dies příjemně pobavit. Já se ale nedokážu zbavit dojmu, že se tvůrci až příliš soustředili na to, aby jejich hra vypadala cool, a trochu zapomněli na to, aby byla stejně zajímavá i po hratelnostní stránce. Je to sympatická a energická zombie rubačka s velkým srdcem, která však svůj potenciál naplno nevyužila.

Za recenzní kopii děkujeme společnosti Renaissance PR