Recenze: Roots in the Sky: The Hand of Glory 2 – Poctivá adventura, která kráčí ve stopách Broken Swordu

Na druhý díl série The Hand of Glory s detektivem Lazarusem Bundym, tentokrát s podtitulem Roots in the Sky, jsem se velice těšil. Už první díl totiž nabídl poměrně ambiciózní zážitek, který vzdával hold nejen Broken Swordu, ale i mysterióznějším adventurám ve stylu Gabriela Knighta. To vše v poněkud komediálnějším kabátku, který hrdě nosil svérázný detektiv Lazarus Bundy, jehož dobrodružství si mě velmi získalo.

Přestože mohl vizuál na první pohled působit jednodušeji či připomínat starší flashové hry, skrývalo se za ním velké množství animací, které nejsou samozřejmostí ani u projektů s početnějšími týmy. Až mě překvapovala míra akčních scén a nejrůznějších pohybů postav. Animované bylo dokonce i sbírání a používání většiny předmětů. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na kvalitně napsané dialogy a ústřední dvojici hrdinů. Má očekávání od pokračování proto byla vysoká. Zda se naplnila, si povíme níže.

Recenzovaná verze: PC

Po událostech prvního dílu, kdy se Lazarus zapletl do nebezpečného spiknutí spojeného s tajnými společnostmi a nadpřirozenými silami, byl nucen zmizet z očí veřejnosti. V pokračování se s ním setkáváme o pět let později v Římě, kde žije pod falešnou identitou a pracuje pro bezpečnostní agenturu. Společnost mu přitom dělá jeho poněkud neurotický kolega Malcolm. Lazarus se snaží zůstat mimo pozornost a především se vyhnout lidem, kteří po něm stále pátrají. Jeho relativní klid však naruší vražda jednoho z klientů, kterého má na starosti. Bývalý detektiv tak musí znovu oprášit své vyšetřovací schopnosti a případ vyřešit dříve, než se o něj začne zajímat policie a jeho totožnost vyjde najevo. Brzy přitom zjišťuje, že jeho minulost opět klepe na dveře a nebezpečí, před kterým se celá léta skrýval, zdaleka nepominulo.

Pokud jste první díl nehráli a dvojka vás zaujala například svým vizuálem, vězte, že vám jeho dohrání rozhodně doporučuji. Nejenže se jedná o velmi kvalitní adventuru, ale pro plné vychutnání příběhu a pochopení vztahů mezi postavami je podle mě znalost předchozích událostí klíčová. Proto přestaňte číst a běžte si tuto mezeru doplnit. I tak se ale pokusím své dojmy z příběhu popsat bez spoilerů.

Ten mi tentokrát přišel poněkud dospělejší. Je znát, že se na hlavních hrdinech podepsalo všechno, čím si v minulosti prošli, a že od té doby zaznamenali určitý vývoj. S tím souvisí i lehká změna atmosféry. Pokračování mi připadalo o něco méně vtipné, stále si však zachovává své hlavní přednosti, mezi které patří především výstřední postavy. Ať už jde o Bundyho společníka Malcolma, který se svým silně neurotickým chováním stará o řadu komických situací, nebo několik navrátivších se postaviček v menších cameo rolích.

Sám Lazarus je pořád stejné pako, ale přišlo mi, že přece jen trochu vyspěl a snaží se některé věci řešit jinak než dříve. Jeho vtipné hlášky ani trapné situace pramenící z jeho charakteru samozřejmě nezmizely. Jen už nepůsobí úplně stejně jako před pěti lety, což mi k jeho dosavadním zkušenostem dobře sedělo. Ostatně i samotná zápletka se více přibližuje zmíněnému Broken Swordu. K tomu měla série nakročeno už ve druhé části prvního dílu, který byl původně rozdělen na dvě epizody. Tentokrát je však tato inspirace cítit ještě výrazněji, ať už ve vizuálním zpracování postav, samotném prostředí nebo v mysteriózní zápletce propojující historii s dávnými tajemstvími. Nechybí ani cestování po nejrůznějších koutech světa.

Podíváme se tak do rozličných lokací napříč Římem, Jordánskem, Indií či Japonskem, takže o nová prostředí rozhodně není nouze. Bohužel mi ale přišlo, že navzdory dobrodružnému duchu ztrácí vyprávění ve druhé polovině na nějaký čas dech. Nejvýrazněji jsem to pocítil při porovnání s první půlkou, která měla svižné tempo, neustále přinášela nové informace a postupně odkrývala další vrstvy záhady. Nechybělo ani několik povedených zvratů.

To se však s příjezdem do Indie mění. Tam už se dostanete ke klasickému zadání ve stylu splňte tři úkoly, abyste mohli postoupit dál. Hře v tu chvíli výrazně spadne řetěz a jednotlivým hádankám chybí potřebný tah na branku. Místo postupného odhalování záhady se tak nějakou dobu věnujete spíše plnění dílčích úkolů, které mi nepřišly zdaleka tak zajímavé jako předchozí vyšetřování. Naštěstí se po překonání této pasáže tempo znovu zvedne a samotné finále je opět výborné.

Velkou zásluhu na tom mají především postavy, zejména chemie mezi Lazarusem a Alice. Jejich vzájemné špičkování a dialogy patří k tomu nejlepšímu, co série nabízí. Přiznám se ale, že mě trochu mrzí, že se jejich vztah neprozkoumal o něco více. Rozhodně bych se nebránil dalším scénám, ve kterých by si mohli jen v klidu popovídat o svých problémech a o tom, čím si prošli. I tak jsem měl pocit, že se jejich pouto v pokračování prohloubilo, přestože se jim oběma a jejich vzájemnému vztahu nevěnuje tolik prostoru, kolik bych si přál. Nepomáhá tomu ani jejich rozdělení v některých částech příběhu, ačkoliv z hlediska tempa vyprávění tento krok funguje.

Stále mi však připadá, že se zde s postavami pracuje lépe než v sérii Broken Sword, kde podle mě Charles Cecil nikdy příliš neuměl vytvářet uspokojivé závěry ani přesvědčivý vývoj charakterů. Ani zde to sice není dokonalé, ale autor je podle mě na dobré cestě. Příběh mě tak s výjimkou slabšího prostředku bavil po celou dobu a po zhruba 15 až 17 hodinách se mi s postavami neloučilo vůbec jednoduše. Pokud jste fanoušky prvního dílu, věřím, že budete nadšení.

Podobné nadšení u mě platí také pro hádanky. Tvůrci se totiž nesnaží stavět puzzly nad příběh, ale zároveň je nijak výrazně nezjednodušují. Stále je potřeba přemýšlet, prozkoumávat okolí, sbírat a kombinovat předměty a přicházet na jejich správné využití. Řada řešení přirozeně vyplývá z průzkumu lokací a dostupných indicií, takže se většinou nestává, že byste museli bezcílně zkoušet všechno na všechno.

Pomáhá tomu také možnost zvýraznit aktivní předměty v prostředí. Příjemným detailem je i způsob, jakým hra pracuje s předměty v inventáři. Když některý z nich vyberete a pokusíte se jej použít, jeho zobrazení vám napovídá, zda je daná interakce vůbec možná. Pokud se předmět zobrazuje průhledně, použít jej na daném místě nelze. V opačném případě si zachovává své barvy. Jde o drobnost, která však dokáže ušetřit spoustu zbytečného klikání.

Samotné hádanky mi zejména v úvodních hodinách připadaly velmi dobře propojené s vyprávěním. Nejsou zde pouze proto, aby vám zabránily v postupu, ale často přímo souvisejí s aktuálním vyšetřováním nebo situací, do které se hrdinové dostali. Některé vyžadují i větší dávku důvtipu. Ať už jde například o využívání laserového paprsku při práci s okolím, nebo správné odměření ingrediencí potřebných k výrobě lepidla.

Díky poměrně rozumnému množství lokací, mezi kterými se v jednotlivých pasážích pohybujete, navíc nejsou záseky příliš časté. A když už jsem se někde zasekl, většinou to bylo mou vlastní nepozorností. Přesto mi přišlo, že ve druhé polovině začaly některé hádanky působit o něco méně intuitivně. Občas mi například nebylo úplně jasné, proč bych měl na daném místě použít zrovna konkrétní předmět z inventáře, případně jsem měl pocit, že k řešení chybí dostatečná indicie. Lazarus si sice důležité informace a poznatky zaznamenává do deníku, ani ten však vždy nedokáže podobné nejasnosti odstranit. Naštěstí se mi to stávalo jen výjimečně a celkově považuji design hádanek za chytrý a dobře promyšlený.

Menší výhrady mám ale k ovládání, především při hraní na Steam Decku. Výběr jednotlivých akcí mi totiž nepřišel příliš pohodlný. Na předmět musíte nejprve najet kurzorem a následně kliknutím zvolit, zda jej chcete použít, nebo prohlédnout. Právě na handheldu mi tento postup připadal zbytečně zdlouhavý a občas bylo obtížné se na požadovanou možnost přesně trefit. Zamrzí také přesun mezi jednotlivými obrazovkami. Přestože hra podporuje rychlý přechod pomocí dvojkliku, nelze jej aktivovat ve chvíli, kdy se postava již pohybuje. V kombinaci s její pomalejší chůzí tak bylo opakované procházení známých lokací místy únavné.

Oceňuji ale několik menších miniher, které dokážou klasickou adventurní hratelnost příjemně zpestřit. Patří mezi ně například sestavování profilu podezřelého na základě získaných informací. Zajímavá je rovněž jednoduchá, ale funkční mechanika spojená s Alice, která při rozhovorech sleduje reakce ostatních postav a snaží se z jejich výrazů a chování vyvodit, co skutečně prožívají nebo zda něco skrývají. Jde o příjemné využití jejích schopností a současně o způsob, jak dát vyšetřování trochu jiný rozměr. Nechybí ani velmi vtipná retro arkáda, kterou si během dobrodružství zahrajete.

Právě na podobných drobnostech je vidět, kolik péče autor svému projektu věnoval. To platí především pro animace, které jsem chválil už u prvního dílu. Tentokrát jich je ještě více a opět mě překvapovalo, kolik různých činností je skutečně animovaných. Postavy se otáčejí, gestikulují během rozhovorů a nechybí ani animace sbírání či používání předmětů. Díky tomu působí jejich pohyb přirozeněji a samotné prostředí živěji. Na poměry nezávislých adventur jde o obdivuhodné množství animací, zvlášť když si uvědomíme, že za většinou z nich stojí jediný člověk.Je až překvapivé, kolik toho dokázal Stefano Rossitto zvládnout převážně vlastními silami. Mezi nezávislými adventurami posledních let bych jen těžko hledal mnoho titulů, které by nabízely podobně bohaté a pečlivě zpracované animace. Za to patří autorovi velký klobouček. Samotná kresba je navíc oproti jedničce o něco propracovanější a působí uceleněji, aniž by přišla o své původní kouzlo.

Pochvalu si zaslouží také výborný dabing. Herecké výkony mi přišly kvalitativně srovnatelné s prvním dílem a hlavní postavy si stále zachovávají své osobité kouzlo. Jen mě zejména v úvodních hodinách občas zarazila rozdílná kvalita nahrávek, kdy některé repliky zněly znatelně jinak než ostatní. Rozdíly v hlasitosti či samotném zvuku tak občas trochu bouchly do uší. Nešlo však o nic, co by mi výrazněji kazilo zážitek.

O poznání rozporuplnější dojmy ve mně zanechal soundtrack. Když už se některá ze skladeb rozezní, dokáže velmi pěkně podtrhnout atmosféru dané situace. Hudba přitom kráčí ve stopách Broken Swordu, kde se výraznější motivy často ozývají v reakci na důležité příběhové události, nové objevy nebo vyřešení určitého úkolu. Samotné kompozice se mi líbily a dobře zapadaly do dobrodružného a mysteriózního ladění hry.

Nemohu však říct, že bych byl fanouškem tohoto přístupu. Po většinu času totiž uslyšíte především ambientní zvuky prostředí, zatímco výraznější hudební doprovod dostává prostor jen příležitostně. Osobně mě mrzí absence klasického adventurního soundtracku, kde by jednotlivé lokace měly své vlastní hudební motivy. Právě ty podle mě dokážou ještě více vykreslit atmosféru jednotlivých obrazovek a dodat jim osobitou identitu.

Nebudu lhát, během několika menších záseků mě kvůli tomu hra místy spíše frustrovala. Když se totiž delší dobu pohybujete po stejných lokacích a slyšíte pouze okolní ruchy, začne vám hudební doprovod jednoduše chybět. Je to škoda, protože samotný soundtrack je kvalitní a rozhodně bych ho chtěl slyšet častěji. Doufám proto, že se tento přístup v případném pokračování změní. Hudba je pro mě neodmyslitelnou součástí adventur a výrazně pomáhá dotvářet jejich atmosféru.

Tohle je však jedna z mála vad na kráse jinak lepšího a rozmáchlejšího pokračování, které podle mě udělá radost všem fanouškům prvního dílu. Roots in the Sky nabízí poctivou adventurní zábavu, chytré hádanky, zajímavou záhadu a především sympatické hrdiny, se kterými je radost trávit čas. Přes slabší prostřední pasáž a několik drobných nedostatků jsem si celé dobrodružství velmi užil.

Pevně doufám, že se jednou dočkáme i třetího dílu a že se z The Hand of Glory stane stálice adventurního žánru. Na práci Stefana Rossitta je totiž krásně vidět, jak se s každým dalším projektem posouvá kupředu. A byla by velká škoda, kdyby dobrodružství Lazaruse Bundyho skončila právě tady.