S.T.A.L.K.E.R. 2: Cost of Hope – Recenze návratu do Zóny, který stojí za to

Po dohrání původního S.T.A.L.K.E.R. 2: Heart of Chornobyl jsem měl tak trochu pocit, že ze Zóny ještě nechci odejít. Základní hra sice dokázala nabídnout desítky hodin průzkumu, přestřelek, lovení artefaktů a rozhodnutí, která se ne vždycky vracela v podobě, jakou jsem očekával, jenže zároveň ve mně zůstala chuť podívat se zase o něco dál. Cost of Hope je přesně tím návratem, který jsem potřeboval. Nejen proto, že otevírá další část Zóny, ale především proto, že mnohem výrazněji pracuje s jednou z nejzajímavějších věcí celé série – s otázkou, co vlastně Zóna pro lidi znamená.

Recenzovaná verze: PC

Cost of Hope je prvním velkým příběhovým rozšířením Heart of Chornobyl a místo jednoduchého přídavku ve stylu „tady máte pár dalších questů“ jde o rozsáhlou vedlejší dějovou linii, která se prolíná s hlavní kampaní. Obsah je rozdělený do dvou částí. První se zpřístupní relativně brzy po opuštění Lesser Zone, druhá až později po splnění hlavní mise A Minor Incident. Pokud už ale nechcete znovu absolvovat velkou část původní hry, můžete z hlavního menu využít připravený Early nebo Advanced Start a nechat se posunout přímo k relevantní části příběhu.

To považuji za dost příjemné řešení, protože jsem se bál, že kvůli rozšíření budu nucen rozehrávat všechno od začátku nebo složitě hledat několik měsíců starý save. Starší uložené pozice jsou naštěstí kompatibilní a Cost of Hope se snaží začlenit do původní hry tak, jako by tam vždycky patřilo. Není to tedy úplně samostatná kampaň odříznutá od zbytku světa. Je to další kus stejné Zóny.

Cena naděje a dva pohledy na jednu Zónu

Hlavní konflikt se tentokrát točí kolem dlouholetých rivalů – Svobody a Povinnosti. Tedy dvou frakcí, které se na existenci Zóny dívají prakticky z opačných konců dalekohledu. Povinnost ji považuje za smrtelnou hrozbu pro lidstvo, kterou je potřeba kontrolovat, izolovat a ideálně jednou zničit. Svoboda naopak vidí v Zóně něco, co by člověk neměl svazovat řetězem. Zdroj poznání, možností a fenomén, který je potřeba pochopit místo toho, abychom ho okamžitě bombardovali vším, co máme po ruce.

Cost of Hope tenhle konflikt nestaví jen jako výmluvu k tomu, abyste postříleli chlapy v jiné barvě uniformy. Spor je mnohem osobnější a postupně se dostáváte mezi postavy, které své přesvědčení nevnímají jako herní frakční bonus, ale jako skutečnou životní filozofii.

Rozšíření zároveň přináší mix nových a navracejících se charakterů. Mezi důležitější tváře patří například Zulu, kterého si fanoušci série mohou pamatovat už z Call of Pripyat, a Mavka reprezentující Svobodu.

A právě zde mi přišlo vyprávění celkově sevřenější než v některých částech základní hry. Postav je méně, konflikt má jasnější osu a jednotlivá rozhodnutí se netopí v tolika souběžných příběhových liniích.

Neznamená to, že by najednou šlo o filozofický román s kalašnikovem. Pořád je to S.T.A.L.K.E.R. a většina problémů se dříve či později řeší střelbou, útěkem před mutantem nebo zběsilým hledáním antiradiačních přípravků. Jenže dialogy a motivace postav tu mají o něco větší váhu.

Příběh je navíc nelineární a v určitém bodě se výrazněji rozděluje podle toho, komu se rozhodnete pomoci. Svoboda i Povinnost mají vlastní argumenty a hra se nesnaží jednu stranu jednoduše označit jako ty hodné a druhou za ty zlé. A právě to mi sedělo.

Železný les není zrovna ideální místo na piknik

Jedním z hlavních lákadel jsou nové oblasti. Výraznou část příběhu strávíte v Železném lese a cesta vás konečně zavede také do prostor kolem černobylské jaderné elektrárny. Právě možnost dostat se hlouběji do míst, která byla v Heart of Chornobyl dlouhou dobu prakticky zakázaným ovocem, má pro fanouška série sama o sobě poměrně velké kouzlo.

Železný les patří mezi kompaktnější oblasti a mně tento přístup vyhovoval. Místo dlouhého pochodu přes relativně prázdné pláně se tu častěji střídají zajímavá místa, menší komplexy, anomální pole, skrýše a další body, které člověka neustále lákají sejít z plánované trasy. Jednou jdete za úkolem a za deset minut stojíte úplně jinde, protože jste samozřejmě museli zjistit, co je za tou podezřele vypadající rozpadlou budovou.

Nechybí ani nové anomálie. Jedna z těch zapamatovatelnějších pracuje s elektrickými kabely a dokáže vám při nepozornosti doslova vyrvat zbraň z rukou. Je to přesně ten druh drobného zákeřného nápadu, který mi do S.T.A.L.K.E.R.a sedí. Zóna vás nemusí pokaždé zabít obřím monstrem. Někdy vám jednoduše vezme pušku a nechá vás několik sekund přemýšlet nad všemi životními rozhodnutími, která vás do té situace dostala.

Samotná elektrárna a její okolí jsou naopak podstatně monumentálnější. Je tu více vertikality, průmyslových prostorů a také pasáží, kde musíte trochu víc přemýšlet nad cestou vpřed. Občas se hra až překvapivě opírá o skákání a hledání správného průchodu, což nemusí sednout každému, protože pohyb S.T.A.L.K.E.R.a nikdy úplně nepůsobil jako Mirror's Edge. Atmosféricky ale jde o jedny z nejvýraznějších míst celého rozšíření.

Střelba, mutanti a další důvody nosit hodně nábojů

Základní herní smyčka zůstává věrná původní hře. Prozkoumáváte prostředí, sbíráte vybavení, plníte úkoly, hledáte skrýše a pravidelně zjišťujete, že jste si zase vzali málo munice přesně do té zbraně, kterou momentálně nejvíc potřebujete.

Samotná střelba pořád patří mezi nejsilnější části hry. Zbraně mají příjemnou váhu, zvukově dokážou pořádně kopnout a přestřelky jsou dostatečně smrtící na to, aby se vyplatilo alespoň občas přestat předstírat Ramba a skutečně použít kryt.

Výbava se s Cost of Hope a současně vydaným Update 2.0 rozrostla o další kusy. Mezi nové základní zbraně patří například útočná puška ARev, dvě marksman pušky GP3A a SKP nebo samopal Fora-230. Samotné rozšíření potom přidává další unikátní varianty a odměny spojené s průzkumem nebo jednotlivými příběhovými cestami. Nejde tedy pouze o několik zbraní s jinou barvou pažby. Arzenál je zase o něco pestřejší a některé nové kusy dokážou příjemně zamíchat dosavadním loadoutem.

Rozšíření přidává také nové mutantní hrozby a variace známých potvor. Tady bych však byl trochu zdrženlivější s chválou. Nových nepřátel mohlo být klidně víc a část z nich staví spíše na upraveném chování nebo variantě něčeho již známého.

Na druhou stranu dokáže lépe pracovat s tím, kde a jak na vás jednotlivé hrozby pustí. Stísněné chodby, anomálie, omezený prostor a několik agresivnějších protivníků dokážou velmi rychle vytvořit situaci, kdy už nepřemýšlíte nad filozofií Svobody a Povinnosti, ale nad tím, jestli máte vůbec nabitou brokovnici.

Update 2.0 je skoro druhou polovinou návratu do Zóny

Tady je důležité jednu věc oddělit. Cost of Hope vyšlo současně s obrovským bezplatným Update 2.0 a řada změn, kterých si při návratu okamžitě všimnete, tak technicky není součástí placeného rozšíření. Výsledek ale samozřejmě hodnotím jako celek, protože přesně v této podobě jsem se do Zóny vrátil.

Jednou z nejvýraznějších změn prošel A-Life. Obyvatelé světa mají více míst, kde se pohybují, od táborových ohňů po zastávky a další body zájmu, a stalkery nebo mutanty můžete potkávat při jejich vlastních aktivitách. NPC navíc dokážou lootovat mrtvé i mimo bezprostřední blízkost hráče. Zóna díky tomu působí o něco přirozeněji a méně jako kulisa čekající, až do ní konečně vstoupíte.

Zároveň proběhla další várka úprav umělé inteligence. Omezily se některé podivnosti, kdy protivníci stříleli nebo házeli věci přes překážky, a vývojáři se snažili lépe regulovat situace, kdy se určitá místa měnila v přelidněný festival mutantů a stalkerů. Pořád se samozřejmě dokáže stát, že někdo udělá něco hodného kandidatury na Darwinovu cenu, ale proti původnímu vydání působí svět podstatně usazeněji.

Přibyly také tři typy dalekohledů. Zní to jako naprostá prkotina, dokud si neuvědomíte, že jde o hru s obrovským otevřeným světem, kde by něco podobného dávalo smysl od prvního dne. Můžete s nimi prozkoumávat prostor, identifikovat cíle a naplánovat postup předtím, než se dobrovolně přiblížíte ke skupině lidí, kteří vás chtějí zastřelit.

Rozšířily se možnosti optiky, offset míření už není svázané pouze s nočním viděním a velmi příjemným doplňkem je Custom Rules obtížnost. Pokud vám například vyhovuje tvrdší boj, ale nechcete zároveň strávit polovinu života prodejem plesnivých klobás, můžete si jednotlivé části obtížnosti přizpůsobit podle sebe.

Zóna má nový motor pod kapotou

Výraznými změnami prošla také technická stránka. Update 2.0 přinesl rozsáhlý upgrade Unreal Enginu a přepracování osvětlení, vegetace, krajiny, stínů i odrazů. V interiérech a podzemí se navíc světlo chová přirozeněji a celé prostředí díky tomu místy vypadá citelně jinak než při původním vydání.

Nová je i práce s mlhou. Ta už není jen efektní šedou clonou, ale ovlivňuje viditelnost a vnímání zvuku jak u vás, tak u protivníků. Dokáže tak reálně změnit způsob, jakým se přestřelka odehraje, a zároveň samozřejmě dělá ze Zóny ještě příjemnější místo pro lidi, kteří rádi chodí po opuštěných lesích a nechávají se vystrašit každou větví.

Ne všechno je ale automaticky lepší. Nové nasvícení je celkově světlejší a v některých situacích může působit méně temně než původní verze. Technicky se také výkon neposunul na všech sestavách stejným směrem. Testy PC verze například ukázaly menší propad průměrného výkonu na jedné testované GeForce, zatímco Radeon si naopak několik procent polepšil a v obou případech se zlepšily minimální snímky. Takže žádné magické „Update 2.0 všem přidal dvacet FPS“ se nekoná.

V mém případě ale hra běžela převážně stabilně a proti tomu, v jakém stavu jsem Heart of Chornobyl zažil při původním vydání, jde o citelně uhlazenější zážitek. Občasná chyba se stále objeví a v takhle rozsáhlé Zóně asi ještě dlouho budou žít bugy, které žádná anomálie nevysvětlí, ale situace je podstatně lepší.

Verdikt

Cost of Hope není revoluce a ani se o ni nesnaží. Je to další kapitola S.T.A.L.K.E.R.a 2, která některé jeho nejlepší stránky ještě zvýrazňuje. Místy bych uvítal větší množství úplně nových mutantů a technická stránka stále není bezchybná, ale většinu času jsem dostal přesně to, co jsem od návratu chtěl.

Více Zóny. Více nebezpečí. Více situací, kdy se můj perfektně naplánovaný postup během pěti sekund změnil v panický úprk s posledním zásobníkem v kapse. A vlastně bych ani nechtěl, aby S.T.A.L.K.E.R. fungoval jinak.