Skin Stapler: Recenze špinavého grindhouse hororu, který dusí vlastní stereotyp

Na Skin Staplera jsem se velmi těšil už jen proto, že za hrou stojí jednočlenné studio Tainted Pact, které má s hororem velké zkušenosti. Ať už s povedeným survival hororem Flesh Made Fear, nebo adventurnější záležitostí Massacre at the Mirage. Oba tituly, stejně jako další autorova tvorba, jevily známky toho, že má rád různé odrůdy hororového žánru, a proto byla má očekávání poměrně vysoká.

Hlavně když popis na Steamu láká na PSX grindhouse záležitost plnou gore a humoru. To je totiž něco, na co slyším. Doposud pro mě byli nejlepšími představiteli tohoto subžánru ve videohrách Black Eyed Priests. Otázkou tedy bylo, zda je tento titul dokáže shodit z mého pomyslného piedestalu a doručit to, co sliboval.

Recenzovaná verze: PC

Bohužel, Black Eyed Priests sesazeni nebyli a pořád jsou pro mě mistři kombinace hororu a komedie na poli videoher. Skin Stapler je oproti jejich tvorbě trochu nedopečenou adventurní záležitostí, která mě poměrně zklamala, přestože jsem si ji velmi užil.

O to víc je mi to ale líto, jelikož z každého koutu řve obrovský potenciál. Ten je bohužel místy utopený ve stereotypu, který se autorovi nepovedlo skrýt ani na ploše pouhých tří až čtyř hodin. Než si to ale rozebereme více, pojďme si přiblížit samotný příběh.

Ten je dle mého kombinací špinavějšího gialla s estetikou Lucia Fulciho, grindhousu a velkou dávkou absurdního humoru a oslizlosti z filmů produkční společnosti Troma, například Toxického mstitele či Poultrygeist. Celý tento koktejl pak nabízí rámec, který nás zavádí do Carrion City, města pomalu horšího než Gotham, kde skoro každý obyvatel působí, jako kdyby se nadýchal Jokerova plynu.

Setkáte se tu s několika postavami, z jejichž úhlu pohledu budete svědky řádění obávaného sériového vraha Skin Staplera. A to buď v kůži jeho oběti nebo policejního detektiva Dicka Slatera, kterého s vrahem spojuje společná minulost.

Příběh sám o sobě stojí na zajímavých základech a střídání linek i úhlů pohledu je minimálně zpočátku zábavné. Řádění vraha si díky tomu několikrát prožijete na vlastní kůži a musím říct, že atmosféricky je to zvládnuté skvěle.

Tvůrce si umí pohrávat s hororovými tropy a nesází jen na levné jumpscary. Pracuje s vizuálem okolí a hlavně s pocitem, že víte, že se něco blíží a má se stát. To všechno navíc dokáže okořenit absurdním humorem.

Skoro až do konce mě proto bavilo sledovat, kam se celý příběh bude ubírat. Pomáhaly tomu sympatické postavy, vtipné dialogy, které jsou schválně cheesy a absurdní, a především naprosto výborný béčkový dabing. Ten dokázal prodat i velkou část komických situací.

Právě nadsázka a špinavá atmosféra společně s poměrně zábavnými úmrtími mě držely u hry po celou dobu. Musím si ale postěžovat, že poměrně dost vražd proběhne mimo záběr.

O to větší škoda je, že zhruba od poloviny začne celé vyprávění přešlapovat na místě. Dojde to až do bodu, kdy samotné vyústění vyšumí naprosto do prázdna a příběh se více neponoří ani do minulosti města a jeho loru.

Celá hra totiž jede v opakujícím se cyklu. Nejprve se dostanete do role potenciální oběti, ve které vykonáváte činnosti kombinující adventuru s velmi osekaným simulátorem správy obchodu.

Zahrajete si tak například za prodavače ve stánku s párky v rohlíku. Během směny musíte obsloužit zhruba čtyři zákazníky a připravit jim objednávku. Ti následně začnou párek jíst poměrně obscénním způsobem, který připomíná vašeho spolužáka snažícího se vás při hodině rozesmát tím, jak jí banán.

Jakmile zákazníky obsloužíte, příběh se posune dál a perspektiva se opět změní.

Problém je, že přesně tento princip tvoří většinu hry. Úkony jsou prakticky stále stejné, jen zasazené do jiného prostředí. Pohybujete se po své prodejně, něco vezmete, doplníte zboží, uklidíte nebo obsloužíte zákazníky. Ti pokaždé předvedou mírně odlišnou variaci na tentýž vtip a jede se dál.

To mě velmi mrzelo, protože i na tak krátké herní době se titul začne poměrně výrazně opakovat. Nejenže vykonáváte podobné činnosti, ale zároveň jste často svědky stále stejné variace na fór, kdy někdo něco obscénně sní s lascivními podtóny.

Nebudu lhát, postupně mě to začalo unavovat. Působilo to skoro, jako kdyby měl tvůrce nápad na čtyřicetiminutovou jednohubku, ze které ale potřeboval udělat alespoň plnohodnotnou hru.

Tyto části se snaží lehce vykompenzovat pasáže za Dicka Slatera. S ním se vždy vydáte prozkoumat místo činu, na kterém jste vraždu před chvílí zažili v kůži jiné postavy. A ano, i tady se bohužel opakuje prakticky stejný postup.

Chodíte po místě činu a hledáte skryté stopy, které se někdy hledají poměrně špatně. Nalezený předmět musíte následně prohlédnout a otočit, zda na sobě nemá nějaký důležitý znak. Ten vyfotíte a po nasbírání určitého počtu stop přijde na řadu jednodušší hádanka. Ty se mi líbily, jen je škoda, že jich hra nevyužívá více.

A takto střídáte části z pohledu obětí a Dicka Slatera prakticky až do samotného závěru.

Jedná se tedy o silně narativní walking sim, kde adventuření spočívá především v interakcích s předměty a jejich používání, které je vysloveně banální. To by mi samo o sobě vůbec nevadilo, jelikož jsem přesně tento styl hratelnosti od hry očekával. Bohužel jej ale sráží naprosto stereotypní dramaturgie, která se výrazněji změní až během poslední půlhodiny.

Je to škoda, protože věcí, které se mi líbily, je tu také hodně.

Celý vizuál je zatím asi jednou z nejlepších stylizací do PSX éry, které jsem viděl, i když místy spíš připomíná tituly z druhé generace PlayStationu. Je famózní a špinavou atmosféru města vykresluje na jedničku. Velmi se mi líbily také modely postav a přesně takhle bych si nejraději představoval většinu PSX-like hororovek.

Soundtrack navíc skvěle napodobuje horory z 80. a 90. let. Tady opravdu klobouček.

Cením také slovní humor, různé one-linery, které Dick Slater vypouští, množství odkazů na horory a hlavního záporáka, jenž mi přišel výborně slizký a creepy.

Navíc je tu zábavná linka s tím, jak Dick Slater dostane nového mladého parťáka, kterému postupně ukazuje shnilost celého města. Jednotlivé příběhové linky jsou mezi sebou funkčně propojené a překvapilo mě i pár FMV sekvencí, které rozhodně potěšily.

Škoda jen, že všechny tyto dobré ingredience jsou postupně rozmělňovány stereotypní náplní a vyprávěním příběhu. Nepřijde žádný výraznější zvrat ani větší odchylka a po celé čtyři hodiny děláte stejné úkony dokola, zatímco samotná zápletka se odvíjí pořád téměř totožným způsobem.

A to je opravdu škoda.

Skin Stapler je tak poměrně zábavnou jednohubkou na jeden večer, která v sobě skrývá velký potenciál. Stereotyp a časté opakování stejných fór ale postupně zašlapávají do země pevné pilíře, na kterých se mohlo stavět.

Pokud jste stejně jako já hororoví fanoušci, na jeden večer si titul pravděpodobně užijete a možná na něj budete i vzpomínat. Jistá hořká pachuť vám ale v puse zůstane.

I přes moji kritiku, která mohla znít poměrně hrubě, jsem si ale Skin Staplera užil a jeho zahrání rozhodně nelituji.