FATAL FRAME II: Crimson Butterfly Remake – recenze atmosférického remaku, který vás pohltí i potrápí

Na remake druhého dílu ze série Fatal Frame jsem se velice těšil. Nemohu říct, že jsem nějaký ostřílený fanoušek série. Krom této předělávky s podtitulem Crimson Butterfly jsem hrál pouze Maiden of Black Water, které původně vyšlo na Wii U a moc se mi líbilo, a pak ještě originální první díl. Ve srovnání s ostřílenými sériemi, jako jsou Resident Evil či Silent Hill, totiž Fatal Frame nabízí trochu jiný styl hororu. Inklinuje k tradičnějšímu duchařskému a folklornímu japonskému děsu, což velmi oceňuji. A i když je série v některých ohledech poměrně janky, mně vždy dokázala doručit svojský zážitek, odlišný od většiny moderních videoherních hororů. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se na tenhle zářez v sérii těšil a netrpělivě ho vyhlížel. Zda mi nadšení vydrželo i po dohrání a jestli tvůrci opět doručili atmosférický, svírající horor, si rozebereme níže.

Recenzovaná verze: PC

Hned zkraje musím říct, že Fatal Frame II: Crimson Butterfly je v rámci atmosféry a sound designu jeden z nejlepších herních hororů, které jsem hrál za posledních pár let. A to od doby dle mého zbytečně opomíjeného Alone in the Dark, který je podle mě jednou z nejlepších lovecraftovských adaptací a v oblasti zvuku prakticky neměl konkurenci. Ta se ale teď objevila. Bohužel, hru ale nezmítají jen duchové, kteří vás budou během celé hry obtěžovat. Najdete tu i nevyváženou práci s ústřední Camera Obscura, frustraci a místy i stereotyp, který jde nejvíc cítit kvůli samotnému zasazení. Pátý Fatal Frame byl v tomhle ohledu variabilnější a nabízel různorodější prostředí, což tady chybí.

V rámci příběhu sledujete dvojici sester Mio a Mayu, které zabloudí do prokleté vesnice Minakami. Ta má pro zbloudilé duše nachystané nemilé překvapení a uvězní je bez možnosti vesnici opustit. Hrdinky se tak zaplétají do temné, krví prosycené minulosti obyvatel a záhy objevují tragický příběh jiných sester, který se postupně začne odrážet i v jejich vlastním vztahu.

Dojde tak na témata sourozenecké závisti, odpojení se, viny a pouta, které někdy bolí. To vše je skloubené s folklorním hororem, jenž čerpá inspiraci z legend a pověr. Příběh mi přišel velmi povedený a umně pracuje jak s psychologickým hororem, tak i s tím okatějším, tedy s jumpscary a zvukovými šoky. Je to ale zabaleno do kompaktního balíčku, kde jednotlivé složky fungují ruku v ruce a vytváří velmi silný celek.

Nechci děj příliš rozebírat, protože je vyprávěn po kouskách a vy si ho jako mozaiku během hraní skládáte. Sebemenší vyzrazení by vám zážitek zbytečně kazilo. Zmíním ale, že hra nabízí až šest konců, které ovlivňuje například to, jaký charm si equipnete, případně zda hru dohrajete na nightmare obtížnost a splníte určitá kritéria. Každý ending navíc rozšíří lore světa, stejně jako vedlejší úkoly, které můžete plnit.

Jak už jsem psal, příběh se mi líbil. Při dalším průchodu navíc odkrýváte další vrstvy a detaily, které vám při prvním playthrough nejspíš utečou. Mě osobně bavilo si po dohrání číst i interpretace jiných lidí. Pokud máte rádi psychologičtější stránku hororu, zklamaní nebudete.

Kde už to ale pro některé může haprovat, je samotná hratelnost. Pokud jste se s žádným dílem série zatím nesetkali, nejblíž bych ji připodobnil k Silent Hillu. Ovládáte postavu, prozkoumáváte lokace a odrážíte útoky nepřátel. Rozdíl je v tom, že tu nebojujete tyčí či pistolí, ale Camera Obscura, k níž se ještě dostanu. Pohybujete se po lokacích, sbíráte body na vylepšení kamery, nacházíte léčení a filmy do fotoaparátu.

Samozřejmostí jsou i puzzly, ty jsou ale po velkou část hry velmi jednoduché a místy i stereotypní. Často se skládají z miniher, kde otáčíte symboly tak, aby správně lícovaly, nebo natáčíte sošky, aby se dívaly správným směrem. Je to škoda, klidně bych uvítal víc kreativity. Co se průzkumu týče, nikdy se mi nestalo, že bych vyloženě dlouho bloudil. Hra vám většinou jasně ukáže, kam jít, nebo řekne, co dělat. Když už jsem se zasekl, bylo to primárně mojí blbostí. Pravda ale je, že vizuálně podobné místnosti a dřevěné baráky tomu zrovna nepomáhají.

K dispozici máte mapu, jenže orientace v některých větších sídlech může být i tak zmatečná právě kvůli podobnosti místností. V historickém kontextu to dává smysl, ale místy mě to frustrovalo. Nepomáhal tomu ani pomalejší pohyb postavy, a to i při spuštěném rychlejším poklusu. Když se pak člověk musí vracet, umí to být zdlouhavé.

Naštěstí toho nebylo tolik a často jsem přesně věděl, kam jdu. Navíc mi průzkum výrazně zpříjemňoval sound design, který je naprosto fenomenální. Slyšíte skřípání dřeva i podlahy, šelestění listí, různé podivné zvuky a i samotný přechod po mostě nebo dlažbě vytváří zvukový koncert, který buduje neskutečně vtahující atmosféru. Díky detailům vás hra drásá i bez jumpscarů. Ty tu samozřejmě jsou také a využívají tradiční klišé japonských duchařských hororů. Můžete se těšit na ruku, která na vás sáhne při sbírání předmětu, nebo ducha, jenž na vás bafne při otevírání dveří. Dojde ale i na pár hravějších „lekaček“, které o to lépe fungují díky skvělému nazvučení.

Explorace jako taková funguje velmi dobře a když se hra soustředí hlavně na ni, spolu s příběhem je to její nejsilnější stránka. Podporují to i side questy, které organicky rozplétají vedlejší linky, doplňují lore a pěkně vyplývají z hlavního děje.

Kde ale vidím největší slabinu celé hry, je akční část. Přijde mi, že si tvůrci z Team Ninja místy bláhově spletli franšízu. Fatal Frame není Ninja Gaiden a už vůbec to není Nioh 3. Souboje jsou tu někdy zbytečně zdlouhavé a atmosférický průchod hrou podrývají. Nepomáhá tomu ani až zbytečně obsáhlé vylepšování Camera Obscura.

Pro ty, kteří sérii neznají, je boj postavený na jednoduché, ale specifické myšlence. Během putování prokletou vesnicí získáte Camera Obscura, zařízení, kterým fotíte duchy a tím jim udělujete damage. Čím lepší fotku uděláte, tím víc ublíží. Záleží například na správné vzdálenosti, ostrosti a načasování. Je to skvělý koncept, ale rozhodně není pro každého.

V praxi to funguje tak, že když se na vás vrhne přízrak, musíte ho kamerou zaměřit a snažit se v hledáčku udržet co nejvíc „červených“ znaků, aby byl snímek co nejúčinnější. V určitém momentu pak nastupují mechaniky Shutter Chance a Fatal Time. Shutter Chance vám umožní zasadit extra damage vyčerpanému duchovi a Fatal Time na krátkou dobu dovolí fotit více snímků za sebou bez nutnosti znovu nabíjet. Není vždy snadné to trefit, ale když se to povede, je to velmi uspokojivé a působí to svižněji než zbytek boje.

Nejvíc mi ale vadilo, jak těžkopádně se postava v soubojích hýbe. Uhýbání útokům při zaměřování kamerou není úplně intuitivní, hlavně proto, že při uhybu hrdinka kameru schová a teprve pak uhyb udělá. To vám zbytečně zpomalí reakce a v praxi to často působí hůř, než by muselo.

Dalším neduhem je, že některé přízraky se během boje umí posílit, doplnit si zdraví a jsou pak ještě odolnější vůči vašim útokům. To v některých případech uměle prodlužuje souboje a je to únavné. Zjednodušovat si je můžete vylepšením kamery za prayer beads, které nacházíte při průzkumu. Vylepšení je spousta, od zoomu přes sílu útoků až po rychlost nabíjení filmů.

A když už jsme u filmů, i ty se liší. Některé jsou extrémně silné, ale nabíjí se pomalu. Jiné se nabíjí hned, ale jsou slabé. Je tedy nutné mezi nimi během souboje přepínat, což umí být chaotické. K tomu přidejte ještě filtry. Některé slouží mimo boj, například k otevírání krví zatříslých dveří nebo k odhalování stop duchů, ale dají se použít i v boji a mají vlastní výhody či nevýhody. V kombinaci s odolností některých duchů a celkovým managementem kamery je to podle mě až zbytečně překombinované a často frustrující. V momentech, kdy na vás jdou dva či tři přízraky naráz, se z toho navíc stává čistý chaos a špatně se v tom orientuje.

Upřímně mě soubojový systém úplně neoslovil a nebál bych se ho v budoucích remacích osekat nebo hlavně zpřehlednit a zintuitivnit. Po technické stránce ale nemám moc co vytknout. S bugy jsem se prakticky nesetkal a grafická stránka hry mi přišla vyloženě skvělá. Hrál jsem na ultra a detaily, jako voda na zábradlí, dřevěné schodiště nebo poletující prach ve tmě při přísvitu baterkou, výrazně dotváří atmosféru. To samé platí pro nasvícení a odlesky.

Kromě pár drobných trhanců při některých scénách nebo občasného pozdějšího dovykreslení objektu jsem nezažil nic výraznějšího. Ve výsledku jde o velmi zdařilou atmosférickou hru, která vás během jednoho průchodu na zhruba 10 hodin kvalitně zabaví. Pokud budete chtít víc, New Game Plus vám zpřístupní nové konce a stále je tu dost věcí k vysbírání.

Kdyby podle mě nebyl soubojový systém tak překombinovaný a místy únavný, a ke konci se ještě nepřidával znatelnější stereotyp kvůli procházení velmi podobných lokací, vyšplhalo by se to u mě ještě výš. I tak je to ale za mě velmi nadprůměrná hororovka, kterou doporučuji všem fanouškům žánru.

Za recenzní kopii děkujeme spoleřnosti KOEI TECMO